22 Cdo 1869/2003 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1869/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2004 Spisová značka:22 Cdo 1869/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1869.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1869/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce F. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) J. Ch., 2) H. Ch., 3) J. Ch., 4) J. S. a 5) I. Ch., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 630/2000, o dovolání žalované 5) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 25 Co 451/2002-130, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. února 2003, č. j. 25 Co 451/2002-130, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 6. 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, ve výroku, jímž bylo ve vztahu k žalovaným 1), 2), 3) a 5) určeno, že dům č. p. 1401 stojící na stavební parcele č. 1485, stavební parcela č. 1485 a zahrada č. parc. 967/17, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na listu vlastnictví č. 986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., nar. 24. 2. 1928, zemřelého dne 26. 9. 1997, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch., a rozhodnuto o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 14. 6. 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, ve výroku, kterým byla ve vztahu k žalovaným 1), 2), 3) a 5) zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že dům č. p. 1401 na stavební parcele č. 1485, dále stavební parcela 1485 a zahrada 967/17, vše nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., zemřelého dne 26. 9. 1997, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch., a rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými, se zrušují a věc se vrací v rozsahu zrušení Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou domáhal určení, že nemovitosti, jak jsou shora uvedeny, byly ke dni úmrtí jeho otce v roce 1997 v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho rodičů. Tvrdil, že kupní smlouva, kterou rodiče v roce 1983 nemovitosti prodali dvěma jeho bratrům a manželce jednoho z nich, je jako simulovaný právní úkon neplatná, neboť vůle účastníků smlouvy směřovala k uzavření smlouvy darovací, která je rovněž neplatná pro nedostatek formy. Vzhledem k zásadě, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, nemohou být platné ani další převody nemovitostí, ke kterým po roce 1983 došlo, a na základě kterých jsou nyní jako podíloví spoluvlastníci vyznačeni v katastru nemovitostí žalovaní 3) a 5). Až nyní se dozvěděl o všech uvedených převodech a má jako dědic naléhavý právní zájem na žalovaném určení, neboť by nemovitosti, jako předmět bezpodílového spoluvlastnictví rodičů, musely být v dědickém řízení po jeho otci vypořádány. Za neopodstatněnou považoval námitku žalované 5), že vlastnictví k nemovitostem ona i žalovaný 3) v případě neplatné kupní smlouvy z roku 1983 vydrželi. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2002, č. j. 8 C 630/2000-100, zamítl žalobu na určení, že „dům č. p. 1401 na stavební parcele č. 1485, dále stavební parcela 1485 a zahrada 967/17, vše nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV 986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., zemřelého dne 26. 9. 1997, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů F. Ch. a H. Ch.“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 10. 3. 1983 byla mezi rodiči žalobce manželi F. Ch., nar. 24. 2. 1928 (dále F. Ch. st.), a žalovanou 2) jako prodávajícími a žalovanými 1) a 3) - bratry žalobce a žalovanou 4) - tehdejší manželkou žalovaného 3) jako kupujícími, uzavřena kupní smlouva, registrovaná téhož dne bývalým Státním notářstvím v N. Předmětem této smlouvy byly shora uvedené nemovitosti, přičemž jednu ideální polovinu těchto nemovitostí nabyl žalovaný 1) a žalovaní 3) a 4) nabyli do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů druhou ideální polovinu nemovitostí. Kupní cena byla ve smlouvě stanovena částkou 91.523 Kčs s termínem splatnosti do 31. 7. 1983. Z výpovědí žijících účastníků smlouvy – žalovaných 1) až 4) zjistil, že v době, kdy kupní smlouvu její účastníci uzavírali, již věděli, že si žádné peníze jako kupní cenu předávat nebudou, kupní cena zaplacena nebyla. Nemovitosti byly převedeny „do vlastnictví formálních kupujících v podstatě darováním, což všichni účastníci kupní smlouvy věděli a bylo to v souladu s jejich vůlí. Kupní smlouvu pak volili jen z tohoto důvodu, že při ní byly nižší notářské poplatky. Vůlí všech účastníků bylo převést nemovitosti, i když bezúplatně.“. Kupní smlouvou z 18. 9. 1984, registrovanou bývalým Státním notářstvím v N. téhož dne, žalovaný 1) jako prodávající prodal žalovaným 3) a 4) do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů ideální polovinu předmětných nemovitostí za kupní cenu 44. 828 Kčs. Na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, uzavřené 5. 4. 1985 mezi žalovanými 3) a 4) po rozvodu jejich manželství, se výlučným vlastníkem nemovitostí stal žalovaný 3). Ten darovací smlouvou z 9. 11. 1990 převedl ideální polovinu nemovitostí na svoji tehdejší manželku žalovanou 5). Manželství žalovaných 3) a 5) bylo v roce 1993 rozvedeno a žalovaný 3) se domáhal podle § 630 ObčZ po žalované 5) vrácení darovaného spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně z 18. 11. 1999, č. j. 5 C 158/96-47, který nabyl právní moci 5. 4. 2000. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaných 3) a 5) k nemovitostem, zahájené 18. 11. 1997 k návrhu žalovaného 3) a vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 331/98, není dosud skončeno. Žalovaní 3) a 5) jsou stále zapsáni v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci nemovitostí, každý z ideální poloviny. Otec žalobce a žalovaných 1) a 3) F. Ch. st. zemřel 26. 9. 1997 a v dědickém řízení „nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení nefigurují“. Žalovaná 5) se teprve ze žaloby, podané v této věci u soudu 9. 6. 2000 a doručené jí 21. 6. 2000, dozvěděla o tom, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 byla simulovaným převodem, „od žalovaných či žalobce se nikdy nedozvěděla, že by předchozí převody nemovitostí měly být fiktivní nebo že by snad účastníci chtěli obcházet zákon, případně se necítili vlastníky těchto nemovitostí.“ Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“.) Pokud by bylo žalobě vyhověno, bylo by rozhodnutí podkladem k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po otci žalobce. Dále soud prvního stupně, vázán právním názorem Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího, vysloveným v usnesení z 13. 2. 2002, č. j. 25 Co 485/2001-80, dovodil, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 je neplatným právním úkonem podle § 37 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., neboť pro neshodu vůle jejích účastníků (darovat a být obdarován) a jejího projevu (prodat a koupit) nejde o úkon vážný. Kupní smlouva je simulovaným právním úkonem, která měla zastřít darovací smlouvu. Ani ta však není jako disimulovaný úkon platná pro nedostatek písemné formy. Kromě toho jestliže důvodem simulace bylo zaplatit nižší poplatky z převodu nemovitostí, šlo o obcházení zákona a darovací smlouva je neplatná i podle § 39 ObčZ. Vzhledem k obecné právní zásadě, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, jsou neplatné i všechny další převody nemovitostí, které následovaly po uzavření neplatné smlouvy z 10. 3. 1983. Ani žalovaní 3) a 5) tak sice nemohli nabýt vlastnictví k nemovitostem smluvně, ale nabyli je vydržením podle § 134 odst. l a § 130 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Žalovaná 5) byla oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu k nemovitostem od uzavření darovací smlouvy 9. 11. 1990 do 21. 6. 2000, kdy jí byla doručena žaloba. Tak nebyla sice sama oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu po desetiletou vydržecí dobu, ale může si započíst oprávněnou držbu svého předchůdce, kterým byl žalovaný 3). K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem z 5.