22 Cdo 191/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 191/2025-439 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Davidem Kourou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti žalovaným 1) A. S., 2) A. S. a 3) D. S., všem zastoupeným Mgr. et Mgr. Pavlem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 319/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2024, č. j. 13 Co 393/2024-403, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 122 Kč k rukám zástupce žalovaných Mgr. et Mgr. Pavla Pytlíka, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2023, č. j. 7 C 319/2019-345, vázán rušícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY– ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 272 m2 v obci XY, katastrálním území XY, jak je vyznačen v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku č. 219-71/2020, ověřeném oprávněným zeměměřičským inženýrem Ing. Danielem Eberle, potvrzeném Katastrálním úřadem XY, Katastrálním pracovištěm XY, dne 21. 1. 2021 pod č. říz. PGP-43/2021, přičemž uvedený geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 13 Co 393/2024-403, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nedostatku podmínek pro mimořádné vydržení sporného pozemku z důvodu absence nikoliv nepoctivého úmyslu při chopení se držby. Namítá odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách: a) Je předmětem porovnávání z hlediska omluvitelnosti omylu držitele výměra pozemku skutečně dle smlouvy nabytého a výměra pozemku, o jehož vydržení jde? Je namístě při porovnáním výměr odečítat plochu zastavěnou stavbou? b) Mohou hrát důležitou roli pro posouzení nepoctivého úmyslu držitele v okamžiku nabytí držby i skutečnosti, které nastaly až poté, co se držitel držby chopil? c) Je třeba vzít v úvahu při posouzení poctivosti úmyslu při chopení se držby i charakter osoby, proti níž vydržení působí? Je v této souvislosti právně významné, že taková osoba obhospodařuje větší množství pozemků? d) Je pro posouzení nabytí držby nikoliv v nepoctivém úmyslu významná okolnost, že žalobce nabyl držbu od osob blízkých? e) Je pro posouzení nabytí držby nikoliv v nepoctivém úmyslu významná okolnost, že předmětné pozemky byly v rámci stejného oplocení takto drženy po dobu mnoha desetiletí, nejméně od konce 50. let 20. století? f) Je pro posouzení nabytí držby nikoliv v nepoctivém úmyslu významná okolnost, že pozemek má nepravidelný tvar, je svažitý a je zčásti zastavěn stavbou? Žalobce má za to, že na všechny otázky je třeba odpovědět kladně, každou otázku rozsáhle rozebírá a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, která se zabývá vždy primárně tou jednou konkrétní problematikou (např. 22 Cdo 496/2004, 22 Cdo 2307/2022, 22 Cdo 2853/2022, 22 Cdo 81/2017, 22 Cdo 3202/2018, 22 Cdo 534/2023). 4. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaní nepovažují úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou. Jednotlivě se vyjadřují ke všem otázkám dovolatele a navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl. III. Přípustnost dovolání 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. 10. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, nebo v usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022 (tato, jakož i dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou uveřejněna na www.nsoud.cz). 11. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. 12. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se tu neuplatní. 13. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud, ostatně v předcházejícím rozhodnutí v této věci, k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022). 14. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022). 15. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nenabyl vlastnické právo ke spornému pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z., neboť při nabytí držby nejednal v nikoliv nepoctivém úmyslu. 16. Po zhodnocení individuálních okolností projednávaného případu dospěl odvolací soud k závěru, že výrazný rozdíl ve výměře nabytého pozemku a pozemku, jehož držby se žalobce chopil bez právního důvodu, dovoluje uzavřít, že se žalobce ujal držby sporného pozemku srozuměn s tím, že pozemek není s převáděným pozemkem identický a že má „zaploceno více, než mu náleží“. Jednal proto v nepoctivé