22 Cdo 1911/2000 — Nejvyšší soud

22 Cdo 1911/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 3. 2002 Spisová značka:22 Cdo 1911/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1911.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 126 předpisu č. 40/1964Sb. § 135c předpisu č. 40/1964Sb. § 118 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 1911/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně T. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu V., odstranění stavby, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 226/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2000, čj. 9 Co 130/2000-90, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2000, čj. 9 Co 130/2000-90, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. srpna 1999, čj. 8 C 226/98-54 tak, že byl zamítnut návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost na vlastní náklady odstranit stavbu postavenou na části pozemku parc. č. 3153 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 36 m2, vyznačené v geometrickém plánu J. Ž. ze dne 29. 7. 1997 jako pozemek parc. č. 3153/2 v obci a katastrálním území V. a to do 30 dnů od právní moci rozsudku, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 1999, čj. 8 C 226/98-54, zamítl „návrh na určení, že na části pozemku parc. č. 3153 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 36 m2 vyznačené v geometrickém plánu J. Ž. ze dne 29. 7. 1997 jako pozemek parc. č. 3153/2 v obci a katastrálním území V., se nenachází místní komunikace“ (výrok I.), a vyslovil, že žalovaný je povinen na „vlastní náklady odstranit stavbu postavenou na části pozemku parc. č. 3153 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 36 m2, vyznačené v geometrickém plánu J. Ž. ze dne 29. 7. 1997 jako pozemek parc. č. 3153/2 v obci a katastrálním území V. a to do 30 dnů od právní moci rozsudku“ (výrok II.). Rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí pozemkové parcely č. 2453 v katastrálním území a obci V., jejíž část o výměře 36 m2, specifikovanou jako parcela č. 3153/2 - ostatní komunikace, ostatní plocha, pokryl žalovaný v šedesátých letech 20. století bez dohody s právním předchůdcem žalobkyně živičným povrchem a je nyní částí komunikace v ulici N. S., označené parcelním číslem 3153/1, vedené v pasportu místních komunikací jako komunikace III. třídy pro obec V.. Stavba komunikace nebyla projednána ve stavebním řízení. Vede k objektu firmy I. H. Vzhledem k tomu, že komunikace v části zbudované na sporném pozemku je uvedenou firmou intenzivně využívána a žalobkyně, resp. její matka jsou obtěžovány kouřem, hlukem a parkováním vozidel, včetně nákladních, dožadovala se žalobkyně u Městského úřadu ve V. vydání stavebního povolení k provedení stavby oplocení předmětného pozemku. Jmenovaný úřad rozhodnutím z 9. 4. 1998 přerušil stavební řízení a žalobkyni podle § 137 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů, odkázal s „její námitkou“, že sporný pozemek není komunikací, na soud. Soud prvního stupně žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že na sporném pozemku se nenachází místní komunikace, zamítl, když neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na takovém určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“). S odkazem na ustanovení § 132 a § 221 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve znění do 31. 12. 1991 pak vyhověl žalobě v části, v níž se žalobkyně domáhala odstranění stavby na předmětném pozemku, představované živičným povrchem tvořícím část místní komunikace, když dospěl k závěru, že do vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně bývalý Městský národní výbor ve V. neoprávněně zasáhl a odstranění stavby předmětné části komunikace nebude na újmu zájmům společnosti. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. března 2000, čj. 9 Co 130/2000-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a dále ho změnil tak, že zamítl návrh, „aby žalovaný byl zavázán k povinnosti na vlastní náklady odstranit stavbu postavenou na části parc. č. 3153 - ostatní plocha, ostatní komunikace o výměře 36 m2 vyznačené v geometrickém plánu J. Ž. ze dne 29. 7. 1997 jako pozemek parc. č. 3153/2 v obci a katastrálním území V.“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Při rozhodování o odstranění stavby odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ale konstatoval, že sporná komunikace není z občanskoprávního hlediska stavbou, neboť nanesení vrstvy živičného povrchu na pozemek nelze chápat jako zřízení stavby na něm. V tomto směru poukázal na konstantní judikaturu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, a na rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97. Uzavřel, že předmětná místní komunikace zůstala pozemkem, který není pojmově stavbou; samotné zpracování jeho povrchu na tomto závěru nic nemění. Předmětná „stavba“ komunikace není předmětem právních vztahů a nelze tedy domáhat jejího odstranění. Žalobkyně by mohla být úspěšná jen tehdy, pokud by neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobkyně byl způsoben právě stavbou. Uzavřel, že není-li takové stavby, není ani co odstraňovat. Vyhověl-li soud prvního stupně v této části žalobě, vycházel z nesprávného právního názoru o občanskoprávní povaze předmětné místní komunikace. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy namítá nesprávné právní posouzení věci. Dovolání podává jen proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba na odstranění stavby komunikace na jejím pozemku. Stavba není podle § 120 odst. 2 ObčZ součástí pozemku, přičemž sporná komunikace je stavbou, neboť je výsledkem určité stavební činnosti člověka (stejně jako rodinný dům, resp. objekt k bydlení). Odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze z 28. 2. 1994, sp. zn. 3 Cdo 40/93, publikovaný v Právních rozhledech č. 5/1994, s. 173, podle něhož stavbou bránící vydání pozemku může být příjezdová komunikace z betonových panelů. Obdobně vyznívá nález Ústavního soudu z 28. 3. 1996, sp. zn. I ÚS 198/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 23, svazek 5, str. 193), zabývající se odstraněním stavby asfaltového parkoviště. Zákon č. 13/1997 Sb. hovoří v § 17 o „stavbě“ dálnice, silnice nebo místní komunikace. Rovněž zákon č. 338/1992 Sb. v § 17 odst. 2 hovoří o „stavbě“ veřejných dopravních cest, to je stavbách dálnic, silnic, místních komunikací a veřejných účelových komunikací. Je nepochybné, že budování místní komunikace je stavbou podle stavebních předpisů, to je podle zákona č. 50/1976 Sb. a její zřízení je stavebními předpisy regulováno. Proto závěr odvolacího soudu, že tato komunikace není z občanskoprávního hlediska stavbou a jako taková nemůže být odstraněna, je nesprávný; věc měla být posouzena podle § 126 odst. 1 ObčZ. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích II. a III. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů, platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po zjištění, že dovolání je podáno osobou k tomu oprávněnou, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), dovoláním rozhodnutí v části napadené dovoláním přezkoumal a shledal dovolání důvodným. Pokud občanskoprávní předpisy (např. § 135c ObčZ) používají pojem \"stavba\", nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů [zejména zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a prováděcí předpisy]. Stavební předpisy chápou pojem \"stavba\" dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (něk