22 Cdo 2097/2001 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2097/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2003 Spisová značka:22 Cdo 2097/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.2097.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. § 126 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2097/2001 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) V. Š., B) M. Š., C) J. Š., D) V. Š., a E) V. Š., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) P. k. a v. t., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, 2) obci h. m. P., zastoupené advokátem, 3) T. s. r. o, 4) P. P. s. r. o., zastoupené advokátem, 5) Městské části P., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 3/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 18 Co 2/2001-179, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2001, č. j. 18 Co 2/2001-179, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. ledna 2000, č. j. 16 C 3/96-112, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobci jsou vlastníky pozemků, a to žalobkyně A) v rozsahu ˝ a žalobci B) až E) každý v rozsahu 1/8, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. pro kat. území H. – vodní nádrž o výměře 1797 m2 zapsaného na LV č. 4 dosud ve prospěch žalovaného 1), č. kat. 852/1 – staveniště o výměře 7183 m2 na LV č. 262 ve prospěch žalované 2), č. kat. 852/32 – zastavěná plocha bez stavby o výměře 37 m2, č. kat. 852/33 – zastavěná plocha bez domu o výměře 295 m2, č. kat. 852/34 – zastavěná plocha bez domu o výměře 294 m2 a č. kat. 852/35 – zastavěná plocha bez domu o výměře 238 m2 na LV č. 680 ve prospěch žalované 2), č. kat. 32/1 – ostatní manipulační plocha o výměře 6413 m2, č. kat. 32/2 - zastavěná plocha (stavební objekt) o výměře 724 m2, č. kat. 32/3 – zastavěná plocha (garáž) o výměře 854 m2 a č. kat. 32/4 – zastavěná plocha (technická vybavenost) o výměře 49 m2 na LV č.644 ve prospěch žalovaného 3), č. kat. 32/5 – zastavěná plocha (stavební objekt) o výměře 556 m2 a č. kat. 32/6 – ostatní jiná plocha o výměře 547 m2 na LV č. 22 ve prospěch žalované 4) a č. kat. 428 – staveniště o výměře 26201 m2 na LV č. 262 ve prospěch Školské správy ONV P. Současně zamítl žalobu, aby soud určil, že žalobci nejsou zavázáni ze zástavní smlouvy a ze smlouvy o předkupním právu uvedených v části C na LV č. 644, a aby žalobci byli jako vlastníci zapsáni u Katastrálního úřadu P. na novém listu vlastnictví. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že rozhodnutím finančního odboru ONV v P. z 25. 11. 1960 přešla nemovitost zapsaná ve vložce č. 5 pozemkové knihy pro kat. území H., tehdy vlastnicky patřící dnes již zemřelému Josefu Špačkovi, otci žalobců B) až E), a žalobkyni A) každému v rozsahu ½, a to pozemek č. kat. 31 – stavební parcela s domem č. p. 5 a příslušenstvím, tj. stáj, stodola a půda nad obytným stavením, do vlastnictví československého státu a do správy Státního statku P. Proti tomuto rozhodnutí podali J. a V. Š. opravný prostředek, který byl 27. 4. 1961 zamítnut. Na základě protestu prokurátora bylo rozhodnutí z 25. 11. 1960 zrušeno rozhodnutím finančního odboru Národního výboru h. m. P. z 31. 10. 1969. Poté řízení, které se týkalo jen pozemku č. kat. 31 a domu č. p. 5 se stájí a stodolou, skončilo zpětvzetím návrhu Státním statkem h. m. P. Na základě rozhodnutí z 25. 11. 1960, které nabylo právní moci 3. 5. 1961, byl 9. 9. 1961 proveden zápis o změně vlastnictví ve prospěch československého státu – Státního statku h. m. P., a to nejen u nemovitostí, které byly předmětem rozhodnutí z 25. 11. 1960, ale také i u pozemků parcelních čísel 32, 84, 388, 417, 816, 942, 985, 416/1 a 416/10 v kat. úz. H. tehdy rovněž ve vlastnictví J. a V. Š. Žalobci dopisem z 19. 8. 1994 požádali Katastrální úřad P. o provedení opravy zápisu v katastru nemovitostí, pokud jde o označené pozemky, ale vzhledem k tomu, že již bylo s pozemky disponováno jako s pozemky státu, byli katastrálním úřadem odkázáni na řízení před soudem. Jako vlastník pozemku č. kat. 428/1 je v katastru nemovitostí vedena ČR – Školská správa OBV v P., která na návrh žalobců z řízení vystoupila a na její místo vstoupila Městská část P. Žalobci se již domáhali pozemků na základě restitučních zákonů, avšak bezvýsledně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci řízení vyjma Městské části P. mají věcnou legitimaci v tomto sporu a že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jestliže však nebyli úspěšní v rámci uplatnění svých nároků podle speciálních restitučních zákonů, nemohou se svých nároků domáhat podle obecného předpisu určovací žalobou. Dále konstatoval, že pozemky jsou vydrženy, aniž uvedl, kdo a kdy je konkrétně vydržel. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. března 2001, č. j. 18 Co 2/2001-179, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti svému rozhodnutí připustil dovolání k posouzení otázky, „zda v případě, že žalobci uplatňují nárok na vydání věci podle restitučních předpisů, se mohou současně domáhat určení vlastnictví k téže věci podle předpisů obecných“. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně je toho názoru, „že za situace, kdy žalobci uplatnili své nároky podle zvláštního restitučního předpisu, nemohou se již domáhat určení svého vlastnického práva podle předpisů obecných, konkrétně podle občanského zákoníku“. Svůj názor „opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 311/98, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 133/2000“. Podle odvolacího soudu „existence speciálního předpisu vylučuje užití předpisu obecného, na jehož základě by bylo rozhodnuto o určení vlastnictví žalobců k předmětným pozemkům“. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají v něm, že rozhodnutí finančního odboru ONV v P. z 25. 11. 1960 se týkalo jen pozemku č. kat. 31 – stavební parcela a domu č. p. 5 s příslušenstvím (tj. stáj, stodola a půda nad obytným stavením), zapsaných v pozemkové knize ve vložce č. 5, v níž však byly zapsány další pozemky, které byly všechny protiprávně odepsány a knihovní vložka byla uzavřena. O předmětných pozemcích podle speciálních předpisů nikdy nebylo rozhodnuto, proto nelze tvrdit, že byli neúspěšní. V restituci jim byl vrácen jen dům s příslušenstvím čili to, čeho se týkalo rozhodnutí z 25. 11. 1960. K vydržení vlastnictví podle původních předpisů, tj. z fyzické osoby na stát, nemohlo dojít. Jsou přesvědčeni o tom, že jejich vlastnictví k pozemkům je vlastnictvím nepřerušeným, a jednání zcizitele je třeba v tomto případě podřadit pod obecné předpisy, přestože k nápravě může dojít i restitucí. Pokud vlastnictví k pozemkům mohlo přejít na stát bez právního důvodu zabráním a disponováním, pak podle žalobců měly soudy postupovat podle § 104 odst. 1 věta druhá OSŘ a věc v tomto případě postoupit Pozemkovému úřadu Magistrátu h. m. P., který ve věci ohledně sporných pozemků nerozhodl. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní 2) a 3) se ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli zamítnutí dovolání. Žalovaní 1), 4) a 5) se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolatelé nenamítali, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. a) a b) OSŘ], a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Proto dovolací soud dále přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovolateli uplatněného dovolacího důvodu. Jestliže odvolací soud neshledal celý svůj rozsudek po právní stránce za zásadně významný a přípustnost dovolání proto vyslovil jen pro určitou