22 Cdo 2117/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2117/2025-290 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Rezidence Hamerská Pevnost s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1332/23, IČO: 05819547, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované OLMA, a.s., se sídlem v Olomouci, Pavelkova 597/18, IČO: 47675730, zastoupené Mgr. Pavlem Piňosem, advokátem se sídlem v Přerově, Kramářova 3379, o zaplacení částky 186 453 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 140/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 3. 2025, č. j. 69 Co 65/2025-272, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Olomouci (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 17 C 140/2023-261, přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Magistrátu města XY, odboru stavebního úřadu a životního prostředí, oddělení vodního hospodářství a zemědělství, pod sp. zn. S-SMOL/149825/2024/OZP, s odkazem na § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o s. ř.“). Odůvodnil, že žalobou v projednávané věci, podanou dne 25. 5. 2023, se žalobkyně domáhá určení, že má nárok na náhradu za omezení užívání pozemků označených v žalobě ve výši 186 453 000 Kč, a dále uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu za omezení užívání pozemků v částce 186 453 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 186 453 000 Kč od 27. 5. 2023 do zaplacení. U Magistrátu města XY, odboru stavebního úřadu a životního prostředí, oddělení vodního hospodářství a zemědělství, probíhá přitom pod sp. zn. S-SMOL/149825/2024/OZP řízení, jehož předmětem je projednání návrhu změny opatření obecné povahy ze dne 25. 5. 2020, č.j SMOL/119842/2020/ OZP/VH/XY, které dosud není pravomocně skončeno. 2. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v situace, kdy u Magistrátu města XY probíhá správní řízení, jehož předmětem je projednání návrhu změny dřívějšího opatření obecné povahy ze dne 25. 5. 2020, č. j. SMOL/119842/2020/OZP/VH/XY. Konstatoval, že rozsah omezení vyplývající z ochranného pásma vodního zdroje má vliv na výši žalované náhrady podle § 30 odst. 11 zákona č. 254/2011 Sb., o vodách, (dále jen „zákon o vodách“), a otázka řešená ve správním řízení je proto otázkou podstatnou pro rozhodnutí ve věci, od které se odvíjí rozhodnutí v tomto sporu. 3. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání; jeho přípustnost § 237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovaným rozhodnutím), jakož i v existenci otázek, které dovolacím soudem dosud nebyly řešeny. Za prvé, klade otázku, zda nárok na náhradu za omezení užívání pozemků ve smyslu § 30 odst. 11 zákona o vodách zanikne, pokud v budoucnu dojde ke zrušení omezení užívání pozemků. Domnívá se, že názor soudu prvního stupně, dle kterého by žalobkyně již nebyla omezena v užívání pozemků v ochranném pásmu, pokud by došlo ke změně opatření obecné povahy, a nebyl by tak naplněn předpoklad pro uplatnění náhrady podle § 30 odst. 11 zákona o vodách, je nesprávný. Za druhé, se dovolatelka táže, zda je projednávaný návrh změny opatření obecné povahy, v důsledku kterého může, anebo nemusí odpadnout omezení užívání pozemků žalobkyně do budoucna, důvodem pro přerušení řízení o projednávané žalobě. Za třetí, zakládá přípustnost dovolání na otázce, zda je přerušení řízení o poskytnutí náhrady za omezení užívání pozemků ve smyslu § 30 odst. 11 zákona o vodách hospodárné a vhodné v situaci, kdy je sice projednáván návrh změny opatření obecné povahy, ale současný zjištěný skutkový stav umožňuje o poskytnutí náhrady za omezení užívání pozemků rozhodnout. Souhrnně pak k uvedeným otázkám žalobkyně uvádí, že ke vzniku práva na poskytnutí náhrady podle § 30 odst. 11 zákona o vodách dochází již tím, že došlo k omezení užívání předmětných pozemků a po skončení správního řízení o změně opatření obecné povahy tak zůstane skutkový stav nezměněn. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná s podaným dovoláním nesouhlasí. Zdůrazňuje, že pokud je vedeno řízení o změně opatření obecné povahy, je vhodné vyčkat jeho výsledku, neboť o případném nároku žalobkyně je nutno rozhodnout jednorázově na základě jednotného procesního dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že je uplatněn zákonem vymezený dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.). 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Dovolání žalobkyně není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky zániku nároku na náhradu za omezení užívání pozemků ve smyslu § 30 odst. 11 zákona o vodách v případě, že dojde ke zrušení omezení užívání pozemků, kterážto měla být dovolacím soudem již řešena, a sice v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1248/2021 (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz) a odvolací soud se měl od judikatorně přijatého řešení odchýlit. Tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit již jen proto, že na jejím řešení není dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a v poměrech přítomné právní věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014, nebo ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2851/2021). 8. Žalobkyní předestřená otázka, zda zanikne nárok na náhradu za omezení užívání pozemků podle § 30 odst. 11 zákona o vodách, pokud dojde ke zrušení omezení užívání pozemků, není v předmětné věci podstatná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že od výsledku správního řízení o změně opatření obecné povahy se odvíjí i rozhodnutí v projednávané věci, když rozsah omezení má vliv na výši žalované náhrady. Otázkou zániku nároku na náhradu za omezení užívání pozemků se však odvolací soud nezbýval a ani zabývat nemohl, neboť mu to stav dokazování neumožňoval. Dovodil-li tak odvolací soud, že výsledek správního řízení o změně ani opatření obecné povahy může mít vliv na výši žalované náhrady, jsou námitky zpochybňující tento úsudek mimoběžné s tím, co odvolací soud v dovoláním dotčeném rozhodnutí vyjádřil. 9. Pokud žalobkyně poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1248/2021, s jehož konkluzemi má být dle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, není její odkaz přiléhavý. V odkazovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval hmotněprávními otázkami promlčení jednorázové náhrady podle § 30 odst. 11 zákona o vodách, dále možností aplikace právní úpravy promlčení bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) z hlediska principu ekvity a zásad, na nichž spočívá občanský zákoník, a rovněž možností souběhu nároků podle § 30 odst. 11 zákona o vodách a podle § 2991 a násl. o. z. Řešil tedy otázky podle hmotného i procesního práva s poměry v projednávané věci nesouměřitelné, přičemž v souvislosti s § 30 odst. 11 zákona o vodách toliko konstatoval, že za prok