22 Cdo 2227/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2227/2025-212 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. T., zastoupeného JUDr. Michaelou Pechovou Vosátkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Eliášova 922/21, proti žalované D. T., zastoupené Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem v Praze, U Nového dvora 1076/2, o 479 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 10/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 20 Co 91/2025 179, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 12 910,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 7 C 10/2023-131, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11 2024, č. j. 7 C 10/2023-137, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 479 800 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 117 000 Kč od 6. 1. 2023 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 362 800 Kč od 22. 12. 2023 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 20 Co 91/2025 179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II). 3. V projednávané věci soudy posuzovaly nárok žalobce na náhradu škody spočívající v tom, že žalovaná v rozhodném (žalovaném) období výlučně (resp. spolu se syny účastníků) užívala bytovou jednotku náležející do dosud nevypořádaného společného jmění (dále též jen „SJM“) účastníků. Soudy shodně dospěly k závěru, že v rozhodném období žalovaná užívala bytovou jednotku na základě dohody účastníků (bod 21 prvostupňového rozsudku a bod 6 rozsudku odvolacího soudu), pročež žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, resp. nemohl vzniknout. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a b) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ad a) Je zapotřebí rozlišovat situace, v nichž jeden z (bývalých) manželů druhého z užívání vyloučil, a vztahy založené rozhodnutím soudu. Nelze souhlasit se závěrem, že žalovaná dovolatele z užívání bytové jednotky (v žalovaném období) nevyloučila bez dohody nebo rozhodnutí soudu. Žalovaná sice užívala bytovou jednotku od roku 2013 na základě dohody účastníků, nejpozději v roce 2019 však žalobce dal najevo svůj nesouhlas. V případech, kdy je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18, dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 206/2000 a sp. zn. 33 Odo 1229/2006). Ad b) Dovolatel předložil otázku, jak je posuzováno období ode dne zahájení soudního řízení, jehož předmětem je určení způsobu užívání nemovité věci oproti nároku na kompenzaci, do dne právní moci předmětného rozhodnutí. Rozhodnutí o způsobu užívání nemovitosti oproti nároku na kompenzaci je totiž rozhodnutím konstitutivním. Bylo přitom prokázáno, že žalovaná užívala bytovou jednotku výlučně, přičemž uznala, že je žalobci povinna hradit kompenzaci. O této vědomosti žalované svědčí platby ve výši 1000 Kč měsíčně za období od ledna do listopadu 2023 poukazované na účet žalobce. Žalobce má proto za to, že byly prokázány všechny předpoklady pro náhradu škody, tj. protiprávní jednání žalované (zamezení vstupu do bytu žalobci, k tomu viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2404/18), vznik škody (ušlý zisk žalobce představující potenciální nájemné za byt), jakož i příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně pro nedůvodnost zamítnuto. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 – rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). 10. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 11. Nejprve se dovolací soud zabýval otázkou formulovanou ad a), tj. otázkou podle dovolatele řešenou odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud předesílá, že dovolání je v této části na samé hraně projednatelnosti, neboť dovolatel nepředkládá zobecnitelnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Žalobce pouze poukazuje na judikaturu, která – byť rezervovaně – připouští nárok na náhradu škody v případech, v nichž byl jeden z manželů vyloučen z užívání věci náležející do SJM. O takový případ se však nemůže jednat již proto, že soudy shodně uzavřely, že žalovaná (spolu se syny účastníků) užívala v rozhodném období bytovou jednotku na základě dohody účastníků (viz bod 21 prvostupňového rozsudku a bod 6 rozsudku odvolacího soudu). Tento zcela klíčový závěr žalobce v dovolání právně relevantním způsobem nenapadá. Jím předkládaná rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud při řešení věci odchýlit, nedopadají na situaci, v níž jeden z manželů užívá výlučně věc náležející do (byť zaniklého a doposud nevypořádaného) SJM na základě dohody. Soudy ostatně v souvislosti s dohodou o užívání věci vyšly z toho, že jejím obsahem žádná kompenzace za výlučné užívání věci žalovanou (sjednána) nebyla, a uzavřely, že užívání společné věci na základě dohody vylučuje, aby takovým samotným užíváním mohla vzniknout žalobcem naznačovaná škoda (bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 12. Dovolatelem předkládané skutkové okolnosti vztahující se k dohodě a vyslovení nesouhlasu s dohodou z jeho strany na předmětném závěru nemohou ničeho změnit. Žalobcem předkládané skutkové okolnosti totiž mohou představovat toliko polemiku se zjištěným skutkovým stavem, která je v dovolacím řízení nepřípustná (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) – (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Stejně tak jeho právní hodnocení nesouhlasu s dohodou účastníků nemůže být relevantní pro dovolací řízení, pokud s ním současně nepojí vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Dovolací soud proto dodává, že žalobcem naznačený následný obecný nesouhlas s dohodou o užívání věci bez jakékoliv další konkretiz