22 Cdo 2232/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2232/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2006 Spisová značka:22 Cdo 2232/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2232.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 834/06 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2232/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) K. S., zastoupeného advokátkou, a b) V. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. p., a. s., zastoupenému advokátkou, a 2) České republice, Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení, že nedošlo ke znárodnění a určení vlastnictví k nemovitostem s právem várečným, vedené u Okresního soudu Plzeň–město pod sp. zn. 28 C 306/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2005, č. j. 11 Co 394/2003-689, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali, aby soud určil, že majetková podstata M. p. v P. nebyla v rozsahu určeném výměrem Ministerstva výživy Československé republiky z roku 1948 znárodněna zestátněním. Dále se domáhali určení, že jako právní nástupci původních právovárečníků jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených domů s právem várečným vztahujícím se k M. p. v P. Okresní soud Plzeň–město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2003, č. j. 28 C 306/98-558, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že majetková podstata M. p. v P., a to v rozsahu určeném výměrem Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 29. 12. 1948 pod č. j. 128.230/V-1948, nebyla znárodněna zestátněním“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobci 1) K. S., je vlastníkem (podílovým spoluvlastníkem) 1/3 domu čp. 68 s právem várečným vztahujícím se k Měšťanskému pivovaru v P., postaveného na stavební parcele č. 80 v katastrálním území P., obec S., zapsané na LV č. 7453 u Katastrálního úřadu P., že V. H., je vlastníkem (podílovým spoluvlastníkem) 142/360 domu čp. 256 s právem várečným vztahujícím se k M. p. v P., postaveném na stavební parcele č. 211 v katastrálním území P., obec S., zapsané na LV č. 8245 u Katastrálního úřadu P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zápisů v příslušném katastru nemovitostí a zjistil, že žalovaný 1) je vlastníkem části nemovitostí, které před účinností dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále jen „dekret“) byly součástí majetkové podstaty M. p. v P. a které na základě dekretu byly znárodněny zestátněním, a že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku specifikovaných domů. K těmto domům se v minulosti vztahovalo právo várečné a právní předchůdci žalobců byli členy Právovárečného měšťanstva v P. Bez ohledu na to, zda majetková podstata znárodněného M. p. v P. patřila Právovárečnému měšťanstvu v P. nebo jednotlivým právovárečníkům, dospěl k názoru, že byla dekretem znárodněna zestátněním přímo, neboť byly splněny podmínky podle jeho § 1 odst. 1 bod 3. Výměrem Ministerstva výživy Československé republiky z 29. 12. 1948, č. j. 128.230/V-1948 (dále jen „výměr ministerstva výživy“) vydaným podle § 4 odst. 7 dekretu, ve znění zákona č. 115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru, a vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú. l., o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, byl stanoven rozsah znárodnění ve vztahu k majetkové podstatě M. p. v P., jsou v něm uvedeny konkrétní nemovitosti, druhově jsou specifikovány věci movité a je z něho patrno, že znárodnění podléhají i nehmotná práva. Skutečnost, že výměr není podepsán ministryní, ale za ni jinou osobou, posoudil jako formální chybu, která nečiní z tohoto správního aktu pakt. V současné době navíc neexistuje právní předpis, který by umožňoval přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu z roku 1948; předmětný výměr měl pouze deklaratorní a upřesňující charakter, když ke znárodnění pivovaru, jak uvedeno shora, došlo přímo dekretem. Ohledně druhého žalobního petitu, to je určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky „domů v P. s právem várečným“, vztahujícím se k M. p. v P., soud prvního stupně ohledně samotného vlastnictví domů uvedl, že není dán naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť spoluvlastnictví žalobců na předmětných nemovitostech nikdo nezpochybňuje, je zapsáno v katastru nemovitostí a je respektováno. Pokud ale žalobci spojují s vlastnictvím domů právo várečné - právo na vaření piva, jde podle soudu prvního stupně o nehmotné právo. V této souvislosti odkázal na § 4 odst. 2 dekretu s tím, že se znárodnění týkalo nejen samotného majetku M. p. v P., ale i práva várečného. Konstatoval, že pokud žalobci vztahují své právo várečné k majetkové podstatě měšťanského pivovaru, který byl znárodněn na základě dekretu, nemohou být úspěšní. Dále uvedl, že právo várečné je pojmem historickým, není upraven současným právním řádem a tedy není právem, jehož by se mohli žalobci v současnosti domáhat. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované 1), jejíž odvolání směřovalo pouze do výroku o nákladech řízení, rozsudkem ze dne 5. dubna 2005, č. j. 11 Co 394/2003-689, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Shrnul, že určovací žaloba, kterou se žalobci domáhají dvojího určení, má vazbu na majetkovou podstatu M. p. v P. Takto se domáhají rozhodnutí o právech či povinnostech subjektu, který není účastníkem tohoto řízení. Takový požadavek nelze ve sporném, ale ani v nesporném řízení akceptovat. Jde o posouzení naléhavého právního zájmu a navíc o posouzení aktivní či pasivné věcné legitimace jako hmotně právního vztahu účastníka k projednávané věci. Uzavřel, že nedostatek věcné legitimace musel vést k zamítnutí žaloby, nikoliv z důvodů procesních nebo formálně právních, ale na základě nedostatku plynoucího z hmotného práva. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Meritum rozsudku odvolacího soudu shledávají: 1) v tom, že by ve vztahu k prvnímu petitu měl být účastníkem řízení M. p. P., 2) v tom, že ve vztahu k druhému petitu naléhavý právní zájem fyzických osob není dán, pokud žalovaným není M. p. v P., a 3) v úvaze, že proces znárodnění byl započat i ukončen ke dni účinnosti „dekretu prezidenta republiky č. 101, za podmínky, že byla vydána vyhláška č. 26/1946 úředního listu“. Tyto tři teze v podrobnostech rozvádějí a u první z nich uzavírají, že záměnu Právovárečného měšťanstva v P. za M. p. v P. odvolacím soudem považují za jeho mimořádně hrubou chybu. U druhé teze konstatují, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je naprosto nesmyslné, neboť v řízení doložili, že M. p. v P. nikdy nebyl právnickou osobou, neměl právní subjektivitu a nemůže být v postavení žalovaného. M. p. byl pouze označením firmy, pod nímž podnikalo Právovárečné měšťanstvo v P. K třetí tezi uvádějí, že si odvolací soud v otázce dopadu znárodnění protiřečí; jestliže účinky zmíněného dekretu nastávají zpětně až s účinností shora uvedené vyhlášky, nejedná se o jednorázový akt znárodnění, ale o proces dovršený účinností vyhlášky. Dovolatelé nechápou, proč odvolací soud ukončil znárodňovací proces účinností vyhlášky a za dovršení procesu znárodnění nepovažoval až výměr ministerstva výživy, upravující rozsah znárodnění; tento proces ukončil v tom okamžiku, kdy se mu to pro jeho výrok hodilo a z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu „vyzobává“ pouze to, co se mu hodí. S odkazem na jednotlivé důkazy, konkrétní právní normy, judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu dále uzavírají, že nelze než dojít k jimi mnohokrát tvrzenému závěru, že znárodňovací proces M. p. v P. nelze mít za ukončený, právní účinky zestátnění tohoto podniku nemohly nastat a tudíž ani vlastnické právo k zestátněnému podniku nemohlo na československý stát přejít. Zmocnil-li se stát uvedeného pivovaru, aniž by při tom respektoval a naplnil své vlastní zákony, zmocnil se jej násilím, takže vzhledem k § 1464 obecného zákoníku o