22 Cdo 2232/2005 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2232/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: a) K. S., zastoupeného advokátkou, a b) V. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. p., a. s., zastoupenému advokátkou, a 2) České republice, Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení, že nedošlo ke znárodnění a určení vlastnictví k nemovitostem s právem várečným, vedené u Okresního soudu Plzeň–město pod sp. zn. 28 C 306/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2005, č. j. 11 Co 394/2003-689, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali, aby soud určil, že majetková podstata M. p. v P. nebyla v rozsahu určeném výměrem Ministerstva výživy Československé republiky z roku 1948 znárodněna zestátněním. Dále se domáhali určení, že jako právní nástupci původních právovárečníků jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedených domů s právem várečným vztahujícím se k M. p. v P. Okresní soud Plzeň–město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. dubna 2003, č. j. 28 C 306/98-558, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že majetková podstata M. p. v P., a to v rozsahu určeném výměrem Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 29. 12. 1948 pod č. j. 128.230/V-1948, nebyla znárodněna zestátněním“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobci 1) K. S., je vlastníkem (podílovým spoluvlastníkem) 1/3 domu čp. 68 s právem várečným vztahujícím se k Měšťanskému pivovaru v P., postaveného na stavební parcele č. 80 v katastrálním území P., obec S., zapsané na LV č. 7453 u Katastrálního úřadu P., že V. H., je vlastníkem (podílovým spoluvlastníkem) 142/360 domu čp. 256 s právem várečným vztahujícím se k M. p. v P., postaveném na stavební parcele č. 211 v katastrálním území P., obec S., zapsané na LV č. 8245 u Katastrálního úřadu P.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zápisů v příslušném katastru nemovitostí a zjistil, že žalovaný 1) je vlastníkem části nemovitostí, které před účinností dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále jen „dekret“) byly součástí majetkové podstaty M. p. v P. a které na základě dekretu byly znárodněny zestátněním, a že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky ve výroku specifikovaných domů. K těmto domům se v minulosti vztahovalo právo várečné a právní předchůdci žalobců byli členy Právovárečného měšťanstva v P. Bez ohledu na to, zda majetková podstata znárodněného M. p. v P. patřila Právovárečnému měšťanstvu v P. nebo jednotlivým právovárečníkům, dospěl k názoru, že byla dekretem znárodněna zestátněním přímo, neboť byly splněny podmínky podle jeho § 1 odst. 1 bod 3. Výměrem Ministerstva výživy Československé republiky z 29. 12. 1948, č. j. 128.230/V-1948 (dále jen „výměr ministerstva výživy“) vydaným podle § 4 odst. 7 dekretu, ve znění zákona č. 115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru, a vyhlášky ministra výživy č. 26/1946 Ú. l., o znárodnění podniků průmyslu potravinářského, byl stanoven rozsah znárodnění ve vztahu k majetkové podstatě M. p. v P., jsou v něm uvedeny konkrétní nemovitosti, druhově jsou specifikovány věci movité a je z něho patrno, že znárodnění podléhají i nehmotná práva. Skutečnost, že výměr není podepsán ministryní, ale za ni jinou osobou, posoudil jako formální chybu, která nečiní z tohoto správního aktu pakt. V současné době navíc neexistuje právní předpis, který by umožňoval přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu z roku 1948; předmětný výměr měl pouze deklaratorní a upřesňující charakter, když ke znárodnění pivovaru, jak uvedeno shora, došlo přímo dekretem. Ohledně druhého žalobního petitu, to je určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky „domů v P. s právem várečným“, vztahujícím se k M. p. v P., soud prvního stupně ohledně samotného vlastnictví domů uvedl, že není dán naléhavý právní zájem na takovém určení, neboť spoluvlastnictví žalobců na předmětných nemovitostech nikdo nezpochybňuje, je zapsáno v katastru nemovitostí a je respektováno. Pokud ale žalobci spojují s vlastnictvím domů právo várečné - právo na vaření piva, jde podle soudu prvního stupně o nehmotné právo. V této souvislosti odkázal na § 4 odst. 2 dekretu s tím, že se znárodnění týkalo nejen samotného majetku M. p. v P., ale i práva várečného. Konstatoval, že pokud žalobci vztahují své právo várečné k majetkové podstatě měšťanského pivovaru, který byl znárodněn na základě dekretu, nemohou být úspěšní. Dále uvedl, že právo várečné je pojmem historickým, není upraven současným právním řádem a tedy není právem, jehož by se mohli žalobci v současnosti domáhat. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované 1), jejíž odvolání směřovalo pouze do výroku o nákladech řízení, rozsudkem ze dne 5. dubna 2005, č. j. 11 Co 394/2003-689, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Shrnul, že určovací žaloba, kterou se žalobci domáhají dvojího určení, má vazbu na majetkovou podstatu M. p. v P. Takto se domáhají rozhodnutí o právech či povinnostech subjektu, který není účastníkem tohoto řízení. Takový požadavek nelze ve sporném, ale ani v nesporném řízení akceptovat. Jde o posouzení naléhavého právního zájmu a navíc o posouzení aktivní či pasivné věcné legitimace jako hmotně právního vztahu účastníka k projednávané věci. Uzavřel, že nedostatek věcné legitimace musel vést k zamítnutí žaloby, nikoliv z důvodů procesních nebo formálně právních, ale na základě nedostatku plynoucího z hmotného práva. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Meritum rozsudku odvolacího soudu shledávají: 1) v tom, že by ve vztahu k prvnímu petitu měl být účastníkem řízení M. p. P., 2) v tom, že ve vztahu k druhému petitu naléhavý právní zájem fyzických osob není dán, pokud žalovaným není M. p. v P., a 3) v úvaze, že proces znárodnění byl započat i ukončen ke dni účinnosti „dekretu prezidenta republiky č. 101, za podmínky, že byla vydána vyhláška č. 26/1946 úředního listu“. Tyto tři teze v podrobnostech rozvádějí a u první z nich uzavírají, že záměnu Právovárečného měšťanstva v P. za M. p. v P. odvolacím soudem považují za jeho mimořádně hrubou chybu. U druhé teze konstatují, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je naprosto nesmyslné, neboť v řízení doložili, že M. p. v P. nikdy nebyl právnickou osobou, neměl právní subjektivitu a nemůže být v postavení žalovaného. M. p. byl pouze označením firmy, pod nímž podnikalo Právovárečné měšťanstvo v P. K třetí tezi uvádějí, že si odvolací soud v otázce dopadu znárodnění protiřečí; jestliže účinky zmíněného dekretu nastávají zpětně až s účinností shora uvedené vyhlášky, nejedná se o jednorázový akt znárodnění, ale o proces dovršený účinností vyhlášky. Dovolatelé nechápou, proč odvolací soud ukončil znárodňovací proces účinností vyhlášky a za dovršení procesu znárodnění nepovažoval až výměr ministerstva výživy, upravující rozsah znárodnění; tento proces ukončil v tom okamžiku, kdy se mu to pro jeho výrok hodilo a z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu „vyzobává“ pouze to, co se mu hodí. S odkazem na jednotlivé důkazy, konkrétní právní normy, judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu dále uzavírají, že nelze než dojít k jimi mnohokrát tvrzenému závěru, že znárodňovací proces M. p. v P. nelze mít za ukončený, právní účinky zestátnění tohoto podniku nemohly nastat a tudíž ani vlastnické právo k zestátněnému podniku nemohlo na československý stát přejít. Zmocnil-li se stát uvedeného pivovaru, aniž by při tom respektoval a naplnil své vlastní zákony, zmocnil se jej násilím, takže vzhledem k § 1464 obecného zákoníku občanského a k § 116 odst. 1 a § 566 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nemohl vlastnictví k tomuto podniku nabýt ani vydržením. V další části dovolání žalobci analyzují otázku práva várečného a v podrobné konfrontaci s názory soudu namítají, že ten si v jeho hodnocení zásadním způsobem odporuje. K tomu shrnují, že naléhavost jejich právního zájmu na určení vlastnictví práva várečného je podpořena nejen všemi jejich argumenty, ale nutno vycházet i ze skutečnosti, že vlastnictví Právovárečného měšťanstva v Plzni nikdy nebylo majetkově vypořádáno a každý člen této korporace má nárok na podíl na tomto majetkovém vypořádání. Závěrem namítají, že byli zkráceni na svém právu na spravedlivý proces, neboť odvolací soud rozhodoval ve stejném senátu jako v meritorně totožném sporu z roku 2002. Přestože námi