22 Cdo 2284/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2284/2025-284 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) E. P. K., b) K. P. a c) J. P., všech zastoupených JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 186/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 84 Co 123/2025-254, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 30 C 186/2022-212, určil, že K. P. (dále jen „původní žalobce“), byl ke dni úmrtí 20. 4. 2022 vlastníkem pozemku parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, a parc. č. XY, který byl vyčleněn na základě geometrického plánu č. 403-4/2024 ze dne 19. 3. 2024, vše v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 84 Co 123/2025-254, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu na určení, že původní žalobce byl ke dni úmrtí 20. 4. 2022 vlastníkem nemovité věci – pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro řádné ani mimořádné vydržení vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. XY, přestože ten byl dlouhodobě připlocen k dalším pozemkům, se kterými byl užíván už právními předchůdci původního žalobce. Z jednotlivých skutkových zjištění totiž učinil odvolací soud skutkový závěr, že žalobce nemohl být v okamžiku uchopení se držby v dobré víře o tom, že mu sporný pozemek patří, resp. že jej řádně nabyl. Jedná se o výrazný nesoulad ve výměře, a to na relativně rovinaté a přehledné ploše, u níž by tento nesoulad byl při zachování základní opatrnosti zřejmý bez dalšího. Jeho držba nebyla z tohoto důvodu poctivá (oprávněná), a pozemek tedy nemohl být řádně vydržen ani se započtením vydržecí doby právních předchůdců původního žalobce, kterým tento nesoulad musel být rovněž zřejmý. Vzhledem k tomu, že od roku 2015 užíval původní žalobce pozemek par. č. XY na základě pachtovní smlouvy, nebyly u tohoto pozemku splněny podmínky ani pro vydržení podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 5. Odvolacímu soudu vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky dobré víry a omluvitelnosti omylu jako předpokladu pro vydržení vlastnického práva podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, která omluvitelnost omylu při překročení výměry nabytého pozemku o více než 100 % při mimořádných okolnostech případu připouští a jejíž závěry shrnuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3872/2015). Namítají, že pozemek byl dlouhodobě oplocen a užíván právními předchůdci žalobce, kupní smlouva neobsahovala údaj o výměře pozemků a terén byl nepřehledný. Stát nikdy nezpochybnil užívání pozemku v daném rozsahu, a držba tak byla vykonávána v dobré víře a s vědomím státu. 6. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud bez upozornění změnil skutková zjištění a právní posouzení oproti soudu prvního stupně, provedené důkazy hodnotil jinak, aniž je zopakoval, a dovolatelům nesdělil, že u pozemku parc. č. XY považuje mimořádné vydržení za vyloučené, nedal jim tak možnost argumentovat ve prospěch vydržení řádného. Při posouzení otázek procesního práva se tak odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu (odkazují na sp. zn. I. ÚS 273/06 a II. ÚS 363/06) a od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1940/2000. Tím podle dovolatelů zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces. 7. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 9. Dovolání není přípustné. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 12. K otázce dobré víry držitele, že mu věc se zřetelem ke všem okolnostem patří, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, dostupném, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz. Uvedl, že oprávněným držitelem je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný omyl je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, se pak uvádí, že posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). 13. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98). 14. Pro posouzení, jaký poměr ploch nabytého a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen nabytý pozemek, nelze stanovit jednoznačné hledisko, a proto je třeba každý případ posoudit individuálně. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Je vždy třeba, aby tu byly okolnosti, které svědčí pro objektivní dobrou víru držitele; čím menší je poměr mezi pozemkem skutečně nabytým a pozemkem drženým, tím více je třeba klást důraz na okolnosti způsobilé objektivně vyvolat omluvitelný omyl ohledně výměry držených pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010). 15. Omluvitelnost omylu při překročení výměry nabytého pozemku o více než 100 % připustil Nejvyšší soud jen zcela výjimečně, byly-li pro to dány mimořádné okolnosti případu, neboť téměř dvojnásobné překročení výměry koupeného pozemku z objektivního hlediska zásadně tolerovat nelze (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005). Rovněž v rozsudku ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, na který dovolatelé odkazují, Nejvyšší soud připomněl, že kupuje-li někdo pozemek, patří k běžným a zachovávaným zvyklostem, že se seznámí s jeho výměrou. Případ, kdy někdo kupuje pozemek, aniž by znal jeho výměru, je