22 Cdo 2365/2003 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2365/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 1. 2004 Spisová značka:22 Cdo 2365/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2365.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 220/04 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 2365/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. F., zastoupené advokátkou, proti žalované MUDr. H. V., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 467/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2002, č.j. 19 Co 66/2002-124, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala určení vlastnického práva k parcelám specifikovaným níže. Uvedla, že k pozemku později rozdělenému na tyto parcely bylo jí a jejímu bývalému manželovi zřízeno právo osobního užívání, postavili na něm chatu, avšak pozemek byl posléze vydán v rámci restitučního řízení žalované. Dohodu o vydání v části, týkající se jejího pozemku, považovala žalobkyně za neplatnou a domáhala se ochrany u soudu. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2001, č. j. 10 C 467/98-97, vyslovil, že „paní J. F. se určuje jako vlastník pozemku parc. č. 278/1 o výměře 530 m2 – zahrada a pozemku parc. č. 278/2 o výměře 50 m2 – zastavěná plocha v katastrálním území P. K. zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. na LV č. 367“, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že manželům F. přidělil 20. 7. 1975 Obvodní národní výbor P. (dále jen „ObNV“) do osobního užívání pozemek parc. č. 278/2 v tamním katastrálním území o výměře 601 m2 a 29. 7. 1975 s nimi Místní národní výbor P. K. (dále jen „MNV“) uzavřel dohodu o zřízení práva osobního užívání, kterou 28. 8. 1975 registrovalo státní notářství. Manželství F. bylo 15. 4. 1978 rozvedeno a uživatelkou pozemku se stala žalobkyně; k 1. 1. 1992 se stala i vlastnicí pozemku. Pokud zmíněný pozemek byl poté vydán žalované v rámci restitučního řízení, pak dohoda o tom je podle soudu prvního stupně neplatná, neboť pozemek vydala osoba, která k tomu nebyla oprávněná, pozemek nedržela (§ 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále též jen „restituční zákon“) a jeho vlastnicí byla žalobkyně. K odvolání žalované rozhodoval ve věci jako soud odvolací Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 17. dubna 2002, č. j. 19 Co 66/2002-124, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) potvrdil ve výroku týkajícím se určení vlastnictví, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zhodnotil skutková zjištění a nedopustil se pochybení, ani pokud jde o právní zhodnocení věci. K námitkám žalované, konkrétně k otázce identity pozemků, odvolací soud uvedl, že původní pozemková parcela č. 207 – louka byla ve vlastnictví žalované a po uložení trestu propadnutí majetku v souvislosti s opuštěním republiky připadla státu. Pro účely osobního užívání došlo k oddělení její části podle geometrického plánu bývalého Střediska geodesie, což se sice neprojevilo v operátech evidence nemovitostí, nicméně k oddělení došlo. Pokud posléze příslušný obecní úřad, jako povinná osoba, uzavřel s žalovanou 16. 7. 1992 dohodu o vydání věci, došlo k vydání pozemku v celé jeho původní výměře (1634 m2), kromě jeho části o výměře 50 m2, která byla zastavěna chatou. Konstatoval, že žalovaná netvrdí, že by jí bylo vydáno něco jiného, a tak i když se výměra pozemku požadovaného žalobkyní s výměrou pozemku odevzdaného do osobního užívání neshoduje, lze logicky dovodit, že jde o pozemky shodné, aniž by to muselo být předmětem dokazování. Námitku týkající se rozporu účelu užívání pozemku jak je uveden v rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání (zahrada) a v dohodě o osobním užívání (rekreace a zřízení rekreačního objektu) odvolací soud vyřešil již ve svém usnesením z 22. 11. 2000, č. j. 19 Co 479/2000-64, na které odkázal (v tomto usnesení odvolací soud zaujal právní názor, že podstatný je účel uvedený v dohodě o užívání pozemku, případný rozpor rozhodnutí o přidělení pozemku a dohody o účelu užívání je nevýznamný). K námitce žalované, že rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání nemohlo nabýt právní moci z důvodů jí uváděných, odvolací soud konstatoval, že toto rozhodnutí bylo vydáno v pravomoci orgánu, který je vydal, opatřil je doložkou právní moci a soud z něj vychází. Nebylo tvrzeno, že by bylo později zrušeno, či se stalo neúčinným a žalovaná nepřeložila důkazy, že se pravomocným nestalo. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, ve kterém tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu - dále jen „OSŘ“). Namítá, že nebylo prokázáno, že pozemek č. 278/2 o výměře 601 m2, získaný žalobkyní do osobního užívání, je totožný s pozemkem, o který v tomto řízení jde. V tomto směru napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Neztotožňuje se ani s jeho závěrem týkajícím se rozhodování o zřízení práva osobního užívání předmětného pozemku. Podle ustálené soudní praxe používané v restitučních věcech jsou soudy povinny i oprávněny přezkoumávat individuální správní akty z hlediska pravomoci správního orgánu a právní moci rozhodnutí. Názorem správního orgánu pak nejsou vázány. Je nelogické, aby v dané věci nastala právní moc rozhodnutí, když rozhodnutí vydané 29. 7. 1975, téhož dne odeslané poštou, muselo být nejprve účastníkům správního řízení oznámeno (doručeno) a teprve poté by mohl započít běh lhůty, v níž se bylo lze práva dovolávat. Pokud nebylo doloženo, že se účastníci řízení odvolání vzdali, nevzniklo a nemohlo vzniknout v den vydání rozhodnutí právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemku; to platí zejména ve vztahu k MNV. Za nejzávažnější pochybení odvolacího soudu dovolatelka pokládá jeho výklad týkající se náležitostí dohody o osobním užívání pozemku a jejího souladu s rozhodnutím o přidělení pozemku. Odkazuje na § 198 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ve znění v rozhodné době a upozorňuje na čtyři účely, k nimž bylo možno osobní užívání pozemku zřídit; toto právo nebylo možné zřídit k jinému účelu či ke kombinaci účelů. Odvolací soud pochybil, když toleroval účel sjednaný v dohodě jako „vystavění rekreační chaty“, byla-li daná lokalita zahrádkářskou kolonií, v níž zahrádkářské chaty plnily toliko doplňkovou funkci. K otázce souladu rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání a dohody o osobním užívání pozemku připomíná soudní praxi založenou na naprostém souladu mezi rozhodnutím a dohodou a připomíná údajnou „celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu“ k této problematice publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. K jednotlivým námitkám dovolatelky v podrobnostech odkazuje na listinné důkazy ve věci soudem provedené a ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) a 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Dovolatelka namítá, že nebylo prokázáno, že pozemek, který je předmětem řízení, je totožný s tím pozemkem, který byl přidělen do osobního užívání; uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ. Je skutečností, že totožnost přiděleného pozemku s předmětným pozemkem mohla být postavena najisto například identifikací