22 Cdo 2385/2003 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2385/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2004 Spisová značka:22 Cdo 2385/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2385.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2385/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) J. L., B) J. L., C) V. L., D) J. H., E) J. S., F) R. J., všech zastoupených zmocněncem, proti žalovaným: 1) h. m. P., zastoupené advokátem, 2) městské části P., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 453/98, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2003, č. j. 15 Co 212/2003, 15 Co 213/2003-184, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2003, č. j. 15 Co 212/2003, 15 Co 213/2003-184, pokud jím byl ve vztahu k žalované 1) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. prosince 2001, č. j. 4 C 453/98-135, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. března 2003, č. j. 4 C 453/98-171, a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1), a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. prosince 2001, č. j. 4 C 453/98-135, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. března 2003, č. j. 4 C 453/98-171, ve vztahu k žalované 1) ve výroku o věci samé a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) a těchto účastníků vůči státu, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali určení, že jejich právní předchůdci M. a J. T. byli ke dni smrti M. T. 3. 1. 1955 spoluvlastníky pozemku dále specifikovaného a že žalovaní nejsou jeho vlastníky. Dovozovali, že k vyvlastnění tohoto pozemku za života jejich právních předchůdců nemohlo dojít, neboť vyvlastňovací výměr ve prospěch ÚV KSČ byl nulitním správním aktem. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 1. 11. 1999, č. j. 4 C 453/98-48, žalobu, aby bylo určeno, že „ke dni 3. 1. 1955 byli manželé M. T., zemřelá dne 3. 1. 1955 a J. T., zemřelý dne 23. 5. 1965, každý jednou polovinou výlučnými vlastníky pozemkovými knihami evidovaného pozemku v katastrálním území Ž. p. č. 3641, zahrada o výměře 453 m², a tedy i jeho částí, nyní evidovaných Katastrálním úřadem P. v katastru nemovitostí pro obec P., městskou část P., katastrální území Ž., jako pozemek p. č. 3641 zastavěná plocha, objekt bydlení o celkové výměře 340 m², dále jako část o výměře 36 m² pozemku p. č. 3643, zastavěná plocha,“ zamítl. Dále zamítl žalobu na určení, že žádná ze žalovaných není vlastníkem nemovitostí ani částí nemovitostí popsaných výše, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 25. 8. 2000, č. j. 18 Co 237/2000-88, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba na určení, že žádná ze žalovaných není vlastníkem nemovitostí. Dospěl však k závěru, že je dán naléhavý právní zájem žalobců na určení, že manželé T. byli ke dni smrti M. T., tj. k 3. 1. 1955, spoluvlastníky předmětných nemovitostí, protože v případě úspěchu v řízení by se požadované určení stalo pokladem pro dodatečné projednání dědictví po obou zemřelých. Proto rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v této části zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 12. 2001, č. j. 4 C 453/98-135, ve znění doplňujícího rozsudku ze 17. 3. 2003, č. j. 4 C 453/98-171, určil, že „ke dni 3. 1. 1955 byli manželé M. T., zemřelá dne 3. 1. 1955, a J.T., zemřelý dne 23. 5. 1965, každý jednou polovinou výlučnými vlastníky pozemkovými knihami evidovaného pozemku v katastrálním území Ž. p. č. 3641, zahrada o výměře 453 m², a tedy i jeho částí nyní evidovaných Katastrálním úřadem Praha – město v Katastru nemovitostí pro obec P., městskou část P., katastrální území Ž. jako pozemek parc. č. 3641 zastavěná plocha, objekt bydlení o celkové výměře 347 m², dále jako část o výměře 36 m² pozemku p. č. 3642 ostatní plocha a dále jako část o výměře 70 m² pozemku p. č. 3643 zastavěná plocha,“ a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že manželé J. T. a M. T. nabyli trhovou smlouvou ze dne 16. 6. 1952 každý spoluvlastnický podíl v rozsahu id. poloviny k pozemku parc. č. 3641 – zahrada v k. ú. Ž. V současné době je část původního pozemku evidována Katastrálním úřadem P. v katastru nemovitostí pro obec P., městskou část P., v katastrálním území Ž. na LV č. 1636 jako pozemek parc. č. 3641- zastavěná plocha o výměře 347 m², další část původního pozemku o výměře 36 m² je částí pozemku parc. č. 3642 – ostatní plocha a další část o výměře 70 m² je částí pozemku parc. č. 3643 – zastavěná plocha. Jako vlastník těchto pozemků parc. č. 3641, 3642 a 3643 je zapsána žalovaná 1) z titulu zákona č. 176/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, která je svěřila do správy žalované 2). Ohledně původního pozemku parc. č. 3641 rozhodl vyvlastňovacím výměrem ze 17. 12. 1954 odbor pro výstavbu rady ONV v P., čj. Výst. 711.1., o jeho vyvlastnění ve prospěch tehdejšího Ústředního výboru Komunistické strany Československa (dále „ÚV KSČ“). M. T. dne 3. ledna 1955 zemřela a jediným dědicem se stal její manžel J. T., který zemřel 23. 5. 1965. Jeho jedinou dědičkou byla jeho druhá manželka M. T., nar. 27. 1. 1902, která zemřela 30. 12. 1992, a jejími závětními dědici jsou žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 3641, které J. a M. T. nabyli trhovou smlouvou ze dne 16. 6. 1952, trvalo ke dni 3. 1. 1955, kdy M. T. zemřela. Nezaniklo totiž vyvlastněním, neboť ÚV KSČ, v jehož prospěch byl pozemek vyvlastněn výměrem ze 17. 12. 1954, neměl právní subjektivitu. Chyběl tudíž subjekt, na který by mohlo vlastnické právo k pozemku v důsledku rozhodnutí o vyvlastnění přejít. Protože šlo o rozhodnutí nulitní, nemohlo ani nabýt právní moci. Vydržení vlastnického práva k pozemku žalovanými soud prvního stupně neřešil s odůvodněním, že by se tak nad rámec žaloby zabýval otázkou, co se stalo s pozemkem po 3. 1. 1955. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se nemohli domáhat ochrany podle speciálního restitučního předpisu, neboť podle § 3 odst. 4 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou oprávněnými osobami též děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu, dále potomci dětí, avšak nikoliv potomci či závětní dědici manžela. Nárok podle restitučních předpisů tak mohla uplatnit pouze M. T., která zemřela 30. 12. 1992, ale ne žalobci jako její závětní dědici. Odvolací soud rozsudkem ze 17. 7. 2003, č. j. 15 Co 212/2003, 15 Co 213/2003-184, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že vyvlastňovací výměr ze 17. 12. 1954 byl nulitním správním aktem z důvodu soudem prvního stupně uvedeného. Vlastnické právo tudíž nemohlo přejít na ÚV KSČ a ani na stát, jak namítala žalovaná 1). Úvaha žalované 1), že šlo o přechod na Československý stát není ničím podložena a z předmětného výměru jasně vyplývá, že mělo dojít k vyvlastnění pro ÚV KSČ. Ohledně přezkumu vyvlastňovacího výměru jakožto správního aktu odkázal odvolací soud na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Cdon 1939/97 ze 26. 11. 1997, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní), tedy o akty jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku promlčení vznesenou žalovanou 1), když uvedl, že institut promlčení se týká peněžitých nároků, zatímco u vlastnického práva lze uvažovat jen o vydržení. K vydržení vlastnického práva k pozemku však nemohlo dojít, jestliže ÚV KSČ neměl právní subjektivitu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1). Žalované neměly v řízení postavení nerozlučných společníků, jde o dvě určovací žaloby směřující proti dvěma právnickým osobám (k tomu srovnej rozsudky Nejvyššího soudu publikované pod C 130