22 Cdo 2437/2008 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2437/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2008 Spisová značka:22 Cdo 2437/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2437.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 149 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 56/09 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2437/2008 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Zrůsta ve věci žalobce MVDr. K. T., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. Ž., zastoupené advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 898/99, o dovolání žalované proti výroku pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2008, č. j. 17 Co 17/2005-356, takto: Dovolání proti výroku pod bodem II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2008, č. j. 17 Co 17/2005-356, se zamítá. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby soud vypořádal zaniklé společné jmění („SJM“) účastníků. Kromě dalšího navrhl, aby soud žalované uložil povinnost vyplatit mu obnos 26.503,50 Kč, který si původně uložil na svoji vkladní knížku, spadající tedy do jeho výlučného vlastnictví. Žalovaná tyto prostředky z vkladní knížky bez jeho souhlasu vybrala a použila je pro sebe. Okresní soud ve Znojmě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2004, č. j. 12 C 898/99-276, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, jež měli účastníci ve společném jmění manželů se přikazuje žalované: 1) pohledávka za sebou sama z titulu investic do domu žalované v J. čp. 237 ve výši 71.784,- Kč, 2) pohledávka za sebou sama z titulu zaplacených splátek na půjčku žalované u ČS, a. s. pobočka Z. ze dne 3. 8. 1990 ve výši 30.380, Kč, 3) částka 9.750,- Kč vyplývající ze smlouvy o stavebním spoření ČMSS ze dne 17. 2. 1997“, výrokem pod bodem II. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 51.734,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III. uložil žalované povinnost „zaplatit žalobci částku 26.503,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a výrokem pod body IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení. Ohledně obnosu 26.503,50 Kč uzavřel, že šlo o peníze patřící do výlučného vlastnictví žalobce, neboť šlo o jeho úspory z doby před uzavřením manželství. Pokud je žalovaná z vkladní knížky vybrala, uložila na svůj účet, resp. použila pro sebe, přičemž nebylo prokázáno, že by jí je žalobce daroval, nabyla ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku („ObčZ“) majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 17 Co 17/2005-356, v části II. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III.; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Se soudem prvního stupně se ztotožnil toliko v jeho závěrech ohledně částky 26.503,50 Kč. Konstatoval, že šlo výlučné prostředky žalobce, ten logicky vysvětlil pohyb těchto peněz na vkladní knížce v souvislosti s půjčkami pro syna žalované včetně jejich výběru a s jejich vkladem na vkladový účet žalované, k němuž nedal souhlas. Žalovaná neprokázala, že jí tyto peníze žalobce daroval. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku pod bodem II., kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně pod bodem III., podává žalovaná dovolání a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“). Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v posouzení otázky „bezdůvodného obohacení“ spočívajícího v tom, „že jeden z manželů se svým souhlasem vloží finanční prostředky, které vnesl do manželství, do společného jmění s vědomím, že tyto budou spotřebovány na provoz společné domácnosti“; dovolatelka je přesvědčena, že k jejímu bezdůvodnému obohacení takto dojít nemohlo. Připomíná nadměrnou spotřebu elektrické energie v roce 1997 ve společné domácnosti účastníků, na zaplacení, že si musela žalovaná vypůjčit od rodičů 25.000,- Kč. Žalobce slíbil, že na tuto úhradu přispěje; tím dovolatelka vysvětluje okolnosti výběru předmětného obnosu z vkladní knížky žalobce a dalšího nakládání s ním. V této souvislosti namítá, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly okolnostmi a podmínkami zrušení vkladní knížky a převodu vkladu na jinou osobu. Soudům se podle jejího názoru nepodařilo odstranit rozpory ve skutečnostech, jež považovaly za zjištěné, a to v jednání žalobce, který na jedné straně potvrdil žalovanou tvrzené skutečnosti ohledně výběru vkladu, zejména svůj projev vůle převést na svoji bývalou manželku práva a povinnosti z vkladní knížky, a na druhé straně tvrdil, že peníze nedaroval, nepůjčil ani nevložil do společné domácnosti. Dovolatelka připomíná, že soud prvního stupně přiznal žalobci nárok na vydání předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení. U odvolacího soudu namítla, že ke vzniku bezdůvodného obohacení mezi manžely nemohlo dojít, pokud žalobce předmětnou částku vložil do SJM a byla spotřebována, a ke dni zániku SJM již neexistovala; soud měl proto posoudit otázku, kolik kterému účastníkovi náleží v případě, kdy peníze byly oběma spotřebovány. Od odvolacího soudu tak očekávala právní názor, který by mohla akceptovat; tento soud se však s její námitkou, že bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 ObčZ není mezi manžely možné, nevypořádal. Shrnuje, že žalobce peníze na ni dobrovolně převedl a mohlo se jednat buď o dar nebo šlo o nepřímou platbu za elektřinu; peníze tedy byly spotřebovány na obvyklý provoz domácnosti. Nešlo tedy ani o plnění bez právního důvodu, ani o plnění z neplatného právního důvodu, či plnění z právního důvodu, který odpadl nebo o majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, neboť žalobce na základě svojí svobodné vůle, projevené osobní návštěvou peněžního ústavu, svobodným úkonem, zrušil svoje podpisové právo a vkladní knížku převedl na žalovanou s následující změnou názvu a hesla. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený výrok odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst. 3 OSŘ, že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Dovolací soud se dosud nezabýval právní otázkou, zda v souvislosti s nakládáním výlučným majetkem mohou mezi manžely vzniknout vztahy z bezdůvodného obohacení; pro řešení této otázky jako zásadní (§ 237 odst. 3 OSŘ) proto připustil dovolání. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Proto ke skutkovým námitkám dovolatelky nebylo možno přihlédnout. Dovolací soud při posuzování právní otázky, pro jejíž řešení dovolání připustil, musí vycházet ze skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení; je tak vázán zjištěním, že na vkladní knížce byly jen prostředky žalobce, že žalovaná je bez souhlasu žalobce vybrala a že neprokázala, že by tyto prostředky použila na tvrzený účel – úhradu za odběr elektrické energie, a že je uložila na svůj vkladový účet (skutkové námitky žalované nelze v tomto řízení zohlednit – viz shora). Jde tedy o posouzení právního vztahu mezi manžely, z nichž jeden provede bez souhlasu druhého výběr z účtu u banky, na kterém jsou uloženy výlučné finanční prostředky druhého, a použije je pro vlastní potřebu. K výlučnému majetku manžela (viz výjimky ze SJM, stanovené v § 143 ObčZ) nemá druhý manžel žádná práva. Právo výlučný majetek druhého manžela užívat, spravovat ho, disponovat s ním manžel nemá, pokud k tomu manželem-vlastníkem není zmocněn anebo nejde-li o běžnou záležitost ve smyslu § 21 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (viz též publikaci Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. ASPI 2007, s. 98). Ohledně tohoto majetku vznikají mezi manžely v zásadě stejné právní vztahy jako mezi ost