22 Cdo 2484/2023 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2484/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2023 Spisová značka:22 Cdo 2484/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.2484.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Imise Sousedská práva Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2484/2023-698 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) P. S., zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, třída Svobody 43/39 a b) M. Z., proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc, IČO 00299308, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 44/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2023, č. j. 69 Co 347/2022-650, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Olomouci (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 25 C 44/2020-599, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen „svými stromy rostoucími na jeho pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zdržet se působit žalobcům na jejich pozemcích parc. č. XY, tam kde tento pozemek sousedí v jižní části s pozemkem žalovaného parc. č. XY, parc. č. st. XY a na stavbě, která je součástí tohoto pozemku, v místě, kde tento pozemek a stavba sousedí s pozemkem parc. č. XY, kde tento sousedí v jeho jižní části s pozemkem žalovaného parc. č. XY, jakékoliv imise spadem větví, spadem jehličí, spadem listí, vnikáním kořenů stromů z pozemku žalovaného na pozemky žalobců, jakož i přesahu větví stromů rostoucích na pozemku žalovaného nad pozemky žalobců“. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III). 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 69 Co 347/2022-650, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud nedostatečně posoudil místní a druhové poměry v dané lokalitě, stejně jako druh pozemku, na nějž imise dopadají, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3552/2021. Za zjevně nepřiměřenou považují úvahu odvolacího soudu, že „spad biologického materiálu je běžným projevem stromu a nepřekračuje obvyklou míru“, když žalobci jsou nuceni několikrát ročně provádět intenzivní úklid střechy od větví a listí, čistit svody a ucpané výpusti. Současně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení právní otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to, zda se v případě spadu listí ze stromu, přesahujícího nad střechu budovy na sousedním pozemku, jedná o imisi přímou či nepřímou. Žalobci jsou přesvědčeni, že v tomto případě se jedná o imisi přímou, zakázanou bez dalšího, a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 942/2020. V další části dovolání žalobci reagují na jednotlivé body rozhodnutí odvolacího soudu a uvádí, v čem, dle jejich názoru, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaný nepovažuje dovolání za přípustné. Žalobci podle něj pouze opakují argumenty, se kterými se odvolací soud ve svém rozhodnutí již vypořádal a žalovaný se podrobně k jednotlivým argumentům vyjadřuje. Navrhuje dovolání odmítnout. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé v dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelé považují za dosud neřešené. 8. K otázce druhu imisí, spočívajících ve spadu listí ze stromu přesahujícího nad sousední pozemek: 9. Uvedená otázka, kterou považují dovolatelé za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou, již v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena byla. 10. Podle § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. 11. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že z § 1013 odst. 1 o. z. především vyplývá rozlišování imisí na tzv. nepřímé a přímé. 12. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku vycházela z toho, že „se navrhuje rozšířit zákaz imisí podle vzoru vládního návrhu občanského zákoníku z r. 1937 tak, že zakázáno bude přivádět imise na cizí pozemek přímo (bez ohledu na míru obtěžování tím způsobeného vlastníku cizího závodu), ledaže k tomu je zvláštní právní důvod. Přímé imise jsou přímým pokračováním vlastníkovy činnosti (např. svádění vody trativodem na sousední pozemek), nepřímé nejsou přímo vyvolány touto činností, nýbrž jsou jen jejím volným následkem podmíněným přírodními vlivy (spad popílku, šíření hluku, množení hlodavců na pozemku neužívaném nebo nenáležitě obstarávaném apod.). Nepřímé imise mají být zakázány rovněž, avšak jen za podmínky, že jsou místním poměrům nepřiměřené a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku v daném místě (Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, 2012, str. 441-442). 13. Toto odlišení zdokumentovala poměrně rychle i odborná literatura. Zdůraznila, že občanský zákoník odlišuje přímé a nepřímé imise. Přímé imise jsou takové, které jsou přímo přivedeny na sousední pozemek (např. vlastník vyvede výfuk vzduchotechniky přímo na sousedův pozemek, vyústí tam okap nebo umístí na hranici svého pozemku včelín tak, aby včely vylétávaly přímo na pozemek souseda). Takové imise jsou vždy zakázány, a to bez ohledu na míru takových vlivů a stupeň obtěžování souseda. Právo přivádět imise na sousedův pozemek si mohou vlastníci sousedních pozemků ovšem dojednat, a to i jako služebnost. Naproti tomu u nepřímé imise je její zdroj na jedné nemovitosti a tam se především projevují následky, ty se však šíří na nemovitosti sousední, přičemž nemusí jít jen o nemovitosti bezprostředně sousedící, nýbrž i vzdálenější. Ochrana se sousedovi poskytuje proti nepřímým imisím jen tam, kde to překračuje míru přiměřenou poměrům, společensky únosné hranice dané dobrými mravy. Jen takový zásah je neoprávněný. Ostatní, běžné imise, které nepřekračují míru přiměřenou poměrům, jsou sousedé povinni navzájem si trpět (Spáčil, J. – Hrabánek, D. a kol. Sousedská práva podle nového občanského zákoníku. Praha: Leges, 2015, str. 169-170). 14. Z tohoto pojetí vycházejí i komentáře k občanskému zákoníku, které konstatují, že zákon nepřipouští imise přímé; přímé zásahy do vlastnictví jsou nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se opírají o zv