22 Cdo 2492/2005 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2492/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 10. 2007 Spisová značka:22 Cdo 2492/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2492.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2492/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) S. Š., zastoupené advokátkou, b) A. Š., c) V. Š., a d) J. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému S. o. u. n. a t., P. , N. Z., zastoupenému advokátem, o 8 738 419,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 358/93, o dovolání žalobců a) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 39 Co 70/2003-319 takto: Rozsudek  Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 39 Co 70/2003-319, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. ledna 2002, č. j. 13 C 358/93-232, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 6. srpna 2002, č. j. 13 C 358/93-259, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni S. Š. částku  4 369 209,75 Kč s příslušenstvím a žalobci J. Š. částku 1 456 403,20 Kč s příslušenstvím, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. prosince 2004, č. j. 13 C 358/93-367, ve výrocích, kterými bylo žalobkyni S. Š. a žalobci J. Š. uloženo zaplatit náklady řízení žalovanému a státu, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2005, č. j. 51 Co 51/2005-379, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.         O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. ledna 2002, č. j. 13 C 358/93-232, ve znění opravného usnesení ze dne 6. srpna 2002, č. j. 13 C 358/93-259, pod bodem I. výroku uložil žalovanému, aby žalobkyni S. Š. zaplatil částku 4 369 209,75 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím a pod bodem II., aby žalobcům A. Š., V. Š. aj. Š. zaplatil každému z nich částku 1 456 403,20 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný byl podílovým spoluvlastníkem domu č. p. 150 a pozemků parcelních čísel 2034, 2035, 2036 a 2037 v obci P. a kat. území S. v rozsahu tří čtvrtin, spoluvlastníkem jedné čtvrtiny těchto nemovitostí byla a zůstala M. č. P. 10. Dohodou o vydání věci z 25. 4. 1991, registrovanou bývalým Státním notářství pro P. 10 dne 29. listopadu  1991, došlo k vydání předmětných nemovitostí S. T. a žalobcům b) - d), kdy S. T. se stala jejich spoluvlastnicí v rozsahu jedné čtvrtiny a žalobci b) - d) každý v rozsahu jedné dvanáctiny. Kupní smlouvou ze  7. 6. 1996 S. T. a žalobci b) – d)  své spoluvlastnické podíly převedli na žalovaného za dohodnutou částku 32 000 000,- Kč. Vklad práva žalovaného do katastru nemovitostí byl vyznačen 14. 3. 2000 s účinky vkladu 7. 6. 1999. S. T. v průběhu řízení zemřela a do řízení vstoupila jako její dědička S. Š. - žalobkyně a). Požadavek žalobců, aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) částku 4 369 209,75 Kč s příslušenstvím a žalobcům b) až d) každému z nich částku 1 456 403,20 Kč s příslušenstvím, představující náhradu za užívání nemovitostí v rozsahu jejich spoluvlastnických podílů za dobu od 1. 1. 1993 do 31. 5. 1999, soud posoudil jako tzv. širší vypořádání spoluvlastnictví a pro výpočet této úhrady aplikoval v souladu s právním názorem Městského soudu v Praze, vysloveným ve zrušujícím usnesení z 20. 12. 2000, č. j. 25 Co 249/2000-176, předpisy o nájmu bytových a nebytových prostor. Při rozhodování vyšel ze znaleckého posudku Ing. J. B. z 24. 4. 1999 a dodatku č. 1 k tomuto znaleckému posudku z 20. 8. 2001, přitom zohlednil částku 87 500,- Kč, která byla žalobcům zaplacena v jednotlivých letech. Investice žalovaného do nemovitostí za roky 1991 až 1998 soud prvního stupně považoval za promlčené, neboť byly uplatněny po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty 10. 12. 2001. Zároveň vzal v úvahu ujednání účastníků v kupní smlouvě ze 16. 4. 1996, kde se žalovaný zavázal k úhradě všech nákladů spojených s opravami, údržbou a provozem nemovitostí po celou dobu trvání spoluvlastnictví prodávajících - žalobců.   Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně a) a žalovaného rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 39 Co 70/2003-319, nepřipustil změnu žaloby, změnil rozsudek soudu prvního stupně z 9. 1. 2002, č. j. 13 C 358/93-232, ve znění opravného usnesení, ve výrocích ve věci samé tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Ve výrocích o nákladech řízení pod body III. – V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, výrok o soudním poplatku pod bodem VI. zčásti změnil a zčásti potvrdil.  Odvolací soud doplnil dokazování a na rozdíl od soudu prvního stupně zjistil, že spoluvlastníky nemovitostí v době od 1. 1. 1993 do 31. 5. 1999 byli žalobci [resp. právní předchůdkyně žalobkyně a) a žalobci b) až d)] a Česká republika. Žalobci byli dohromady spoluvlastníky jedné poloviny, Česká republika druhé poloviny, přičemž právo hospodaření k jedné čtvrtině měla M. č. P. 10. K další čtvrtině příslušelo právo hospodaření nejprve příspěvkové organizaci S. o. u. T. – S., zřízené v roce 1991 Ministerstvem průmyslu České republiky. Zřizovací listinou ze 4. 2. 1997 zřídilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky S. o. u. n. a t. P., N. Z. jako příspěvkovou  organizaci a právního nástupce S. o. u. T. - S. Podle čl. II. kupní smlouvy ze 7. 6. 1996, kterou S. T. a žalobci b) – d) jako prodávající prodali ČR – S. o. u. n. a t. N. Z. své ideální podíly k předmětným nemovitostem, se kupující zavázal „hradit platby za užívání té části nemovitostí, které činí předmět koupě až do dne přechodu vlastnického práva na kupujícího vkladem do katastru nemovitostí.“ Vklad práva podle této smlouvy byl proveden ke dni 7. 6. 1999. Podle rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky z 1. 1. 2001, předmětné nemovitosti přešly dnem 1. 1. 2001 podle zákona č. 157/2000 Sb. do vlastnictví kraje H. m. P. H. m. P. zřizovací listinou z 3. 12. 2001 zřídilo s účinností k 1. 1. 2001 příspěvkovou organizaci S. o. u. n. a t. P., N. Z., které předalo do správy k jejímu využití mimo jiné předmětné nemovitosti s tím, že tato příspěvková organizace je právním nástupcem S. o. u.  n. a t. P., N. Z.. Odvolací soud usnesením z 22. 9. 2003, č. j. 39 Co 70/2003-311, nepřipustil, aby do řízení namísto dosavadního žalovaného vstoupilo H. m. P. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že nevyhověl návrhu žalobců na vstup této právnické osoby do řízení namísto žalovaného podle § 107a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), neboť podle § 1 odst. l písm. a) a odst. 2 zákona č. 157/2000 Sb. na příslušné kraje přešlo sice vlastnictví k nemovitostem, se kterými hospodařily vymezené státní příspěvkové organizace, resp. školy neuvedené v příloze 2 tohoto zákona, ale podle § 2 odst. l téhož zákona se předmětné státní příspěvkové organizace, resp. školy staly příspěvkovými organizacemi kraje a na tyto příspěvkové organizace kraje přešly veškerá práva a závazky státních příspěvkových  organizací. Případné závazky škol jako státních příspěvkových organizací, s výjimkou škol vyjmenovaných v příloze 2 zákona, tak zůstaly po 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti zákon č. 157/2000 Sb., školám jako příspěvkovým organizacím kraje. V daném případě vlastnictví k nemovitostem přešlo na H. m. P. a práva a závazky státní příspěvkové organizace S. o. u. n. a t. P., N. Z.přešly na příspěvkovou organizaci kraje téhož názvu. Odvolací soud tak vycházel z toho, že nemovitosti v rozhodném období užíval žalovaný (resp. jeho právní předchůdci). Postavil se na stanovisko, že žalovaný nemovitosti neužíval jako nájemce, neboť nájemní právo mu nevzniklo nájemní smlouvou ani ze zákona. I když odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, kterou spatřoval v požadavku žalobců na zaplacení žalovaných částek z titulu dlužného nájemného, vyplývajícího z nájemního vztahu vzniklého podle § 12 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, dovodil, že takový vztah mezi žalobci a žalovaným nevznikl. Nešlo ani o užívání věci žalovaným bez právního důvodu, neboť žalovaný nebyl v postavení třetího subjektu bez jakéhokoliv právního vztahu ke spoluvlastníkům. Žalovaný „užíval nemovitosti v rámci výkonu práva hospodaření, nemovitost byla celá užívána státem jako spoluvlastníkem,