22 Cdo 256/2003 — Nejvyšší soud

22 Cdo 256/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2003 Spisová značka:22 Cdo 256/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.256.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 256/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobců: A) JUDr. K. M., B) B. P., C) Ing. J. M. a D) MVDr. P. M., B), C) a D) zastoupených žalobcem A), proti žalovaným: 1) JUDr. Š. K., zastoupené žalovaným 4), 2) JUDr. A. M., 3) JUDr. J. M., 2) a 3) zastoupeným advokátem, 4) JUDr. V. J., a 5) A. B., zastoupené žalovaným 4), o náhradu škody a určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 46/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2002, č. j. 11 Co 1061/2001-122, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2002, č. j. 11 Co 1061/2001-122, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. března 2001, č. j. 25 C 46/97-87, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 28. března 2001, č. j. 25 C 46/97-87, rozhodl o vzájemném návrhu žalovaných, kterým se domáhali, aby soud určil, že jsou vlastníky každý ideální 1/5 nemovitosti č. p. 945 na pozemku parc. č. 609 zastavěné plochy, ostatního stavebního objektu, pozemku parc. č. 609 zastavěné plochy a pozemku parc. č. 610 zahrady, v kat. území M. O., obec O., zapsaných na LV č. 1526 u Katastrálního úřadu v O., tak, že návrh zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle rozhodnutí finančního odboru rady MěNV v O. z 29. 3. 1960, sp. zn. Fin 3/784/60-GY, k žádosti Advokátní poradny v O. byly podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a § 11 prováděcí vyhlášky č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, nemovitosti zapsané ve vložce č. 1072 pozemkové knihy kat. území M. O. s domem č. p. 945 převedeny do vlastnictví Advokátní poradny č. 1 v O., M. 17, a to dnem právní moci tohoto rozhodnutí. Účastníky tohoto správního řízení byli JUDr. F. M. a E. M., oba bytem v O., M. 17, a označená advokátní poradna. Rozhodnutí bylo účastníkům doručováno na adresu O., M. 17. Doručení bylo provedeno 30. 3. 1960, kdy i rozhodnutí určená pro JUDr. F. M. a E. M. převzala a doručenky opatřila razítkem advokátní poradny pracovnice advokátní poradny Z. Š., aniž by k takovému jednání byla zmocněna. Členství JUDr. F. M. v Advokátní poradně v O. zaniklo 30. 9. 1958. Rozhodnutí mělo nabýt právní moci 15. 4. 1960. Nemovitosti byly užívány Advokátní poradnou v O., poté Krajským sdružením advokátů v O. a posléze žalovanými. Kupní smlouvou z 25. 7. 1990, registrovanou bývalým Státním notářstvím v Ostravě 31. 7. 1990, Česká advokátní komora prodala sporné nemovitosti žalovaným, a to každému z nich v rozsahu 1/5. Ve věci sp. zn. 32 C 203/92 Okresního soudu v Ostravě se žalobci žalobou proti České advokátní komoře domáhali, aby soud uložil žalované, aby se žalobci uzavřela dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd. Žaloba v této věci byla zamítnuta s tím, že k odnětí vlastnického práva ke sporným nemovitostem právních předchůdců žalobců nedošlo, protože rozhodnutí MěNV v O. z 29. 3. 1960 nebylo řádně doručeno všem účastníkům řízení a rozhodnutí je třeba považovat za nulitní akt. V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci nemovitostí zapsáni žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaní opírají své vlastnické právo ke sporným nemovitostem o kupní smlouvu z 25. 7. 1990 a kdy v katastru nemovitostí jsou jako jejich vlastníci vedeni žalobci, mají žalovaní naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S ohledem na to, že rozhodnutí MěNV v O. z 29. 3. 1960 nebylo JUDr. F. M. a E. M. řádně doručeno, nenabylo právní moci a k odnětí jejich vlastnictví k označeným nemovitostem tak nedošlo. Pokud se žalovaní dovolávali svého vlastnického práva z titulu vydržení, kdy dobrou víru i svých právních předchůdců o tom , že jim věc patří, opírali o rozhodnutí z 29. 3. 1960, soud prvního stupně dovodil, že nikdo z držitelů nemovitostí nemohl být v dobré víře proto, že finanční odbor rady MěNV v O. tímto rozhodnutím překročil svoji pravomoc, neboť Advokátní poradna v O. neměla povahu státní nebo družstevní organizace a postup podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. předpokládal přechod věci do socialistického vlastnictví. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 22. února 2002, č. j. 11 Co 1061/2001-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že s ohledem na úlohu vládního nařízení č. 15/1959 Sb., které bylo zrušeno zákonem č. 403/1990 Sb., je absurdní dovolávat se případně dobré víry s odkazem na rozhodnutí z 29. 3. 1960, vydané právě podle uvedeného vládního nařízení. Pokud žalovaní namítali, že jako oprávnění držitelé pokračovali v oprávněné držbě svých předchůdců, „pak opomenuli, že zatímco jejich právní předchůdci by případně mohli v držbě a užívání nemovitostí postupně pokračovat na základě přechodných ustanovení v zákonech o advokacii, ale žalovaní sami mohli nemovitosti držet a užívat pouze na základě kupní smlouvy ze dne 25. 7. 1990“. Podle právní úpravy platné do 1. 1. 1992 mohla nabýt vlastnická práva vydržením jen fyzická osoba. Žalovaní nabyli vlastnictví od České advokátní komory, t. j. právnické osoby, a proto nemohli být v dobré víře, že nemovitosti nabyli od subjektu, který nabyl vlastnictví vydržením. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Žalovaní 1), 4) a 5) považují rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť odvolací soud řešil otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla ještě řešena, v otázce vydržení se odchýlil od převažující judikatury poslední doby a tuto otázku řešil v rozporu s hmotným právem. Namítají, že judikaturou dosud nebyla vyřešena otázka vztahu úředního rozhodnutí, ať již soudního nebo správního, s vyznačenou doložkou právní moci a doručenky, potvrzující její převzetí. Vyslovili názor, že nejde-li o přezkumné řízení, je třeba při zkoumání pravoplatnosti rozhodnutí vycházet z vyznačené právní moci na rozhodnutí a není třeba vyžadovat doručenku. Žalobci, případně jejich právní předchůdci, původně netvrdili, že předmětné rozhodnutí jim nebylo doručeno, a jeho právní moc nebyla zpochybňována. Spornou ji učinil teprve soud prvního stupně v tomto řízení. Neexistence doručenky v padesát let starém spise není důkazem toho, že rozhodnutí nebylo doručeno, zejména tehdy, kdy se účastníci po celou dobu tímto rozhodnutím řídili. V rozporu s poslední dobou zastávanou judikaturou odvolací soud řešil otázku započtení doby, po kterou byla věc držena jejich právním předchůdcem, do vydržecí doby a z nejasných důvodů uvažoval o přetržení této doby. V tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Za mylnou považují úvahu odvolacího soudu, že uzavřením kupní smlouvy s Českou advokátní komorou 25. 7. 1990 došlo k přetržení běhu vydržecí doby. Samo právní nástupnictví žádné přetržení běhu jakýchkoliv lhůt nezpůsobuje. Nikdy netvrdili, že by Česká advokátní komora mohla vlastnictví vydržet. Tvrdili, že počátkem účinnosti novely ObčZ č. 509/1991 Sb. nastaly účinky vydržení u těch držitelů, kteří si mohli započíst předchozí držbu svou i svých předchozích právních předchůdců. Bez ohledu na morální hodnotu vládního nařízení č. 15/1959 Sb. nemůže být „existence dobré víry závislá na tom kterém politickém režimu vládnoucím v době, kdy o existenci dobré víry bude rozhodováno“. Není správný ani názor odvolacího soudu o nicotnosti rozhodnutí z 29. 3. 1960. Nicotným není rozhodnutí nezákonné nebo vadné, ale to, které postrádá základní vlastnosti úředního rozhodnutí. Po celou dobu trvání socialistického zřízení nebylo pochyb o tom, že advokátní organizace jsou socialistickými organizacemi. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní 2) a 3) opírají přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že „otázka nico