22 Cdo 2636/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2636/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 1. 2022 Spisová značka:22 Cdo 2636/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.2636.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Omezení vlastnictví (náhrada) Dotčené předpisy:§ 102 předpisu č. 183/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2636/2021-225 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) P. A., narozeného XY, bytem v XY, b) F. K., narozeného XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, a c) J. D., narozeného XY, bytem v XY, proti žalovanému Středočeskému kraji, identifikační číslo osoby 70891095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o zaplacení 498 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 98/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 12 Co 43/2021-148, takto: Rozsudek Městského soudu Praze ze dne 20. 4. 2021, č. j. 12 Co 43/2021-148, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 12. 2020, č. j. 25 C 98/2019-122, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali náhrady za omezení vlastnického práva spočívajícího v tom, že územní rezerva, vztahující se na jejich pozemek, brání tomu, aby na pozemcích realizovali výstavbu. Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 12. 2020, č. j. 25 C 98/2019-122, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců 166 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 20. 3. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 12 Co 43/2021-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Soudy vyšly z tohoto skutkového stavu: Žalobci jsou na základě kupní smlouvy ze dne 9. 9. 2013 podílovými spoluvlastníky pozemku par. č. XY, v katastrálním území XY, každý ve výši id. 1/3. Dne 19. 12. 2011 usnesením č. 4-20/2011/ZK o vydání Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, které nabylo účinnosti dne 22. 2. 2012, byla do míst, kde se nachází pozemek žalobců, umístěna územní rezerva vysokorychlostní trati ve směru Beroun – hranice Středočeského kraje [§ 36 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon – dále jen „StavZ“)]. Původní vlastnicí tohoto pozemku, zahrnutého do územní rezervy (dále též jen „pozemek“) byla – i v době vydání uvedených zásad územního rozvoje – společnost MST DEVELOP, s. r. o. Ta investovala do pozemku částku ve výši téměř 1 500 000 Kč za účelem jeho připojení k inženýrským sítím. Vydáním zásad územního rozvoje žalovaný kraj omezil do té doby existující zastavitelnost pozemku. Pozemek již v tomto právním režimu převedla společnost MST DEVELOP, s. r. o., kupní smlouvou ze dne 9. 9. 2013 do podílového spoluvlastnictví žalobců. Žalobci prohlásili, že jim je dobře znám stav nemovitosti a že ji kupují ve stavu, v jakém se ke dni podpisu smlouvy nachází. Žalobci se nyní domáhají zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva za dobu od 19. 3. 2016 do 19. 3. 2019 s tím, že na pozemku nemohou vystavět zamýšlenou skladovací halu (pozemek je určen pro zástavbu), neboť ten je součástí územní rezervy, která vychází ze zásad územního rozvoje vydaných žalovaným. Soud prvního stupně konstatoval, že vlastnické právo žalobců k pozemku bylo omezeno zřízením územní rezervy v zásadách územního rozvoje (§ 36 StavZ). V řízení navíc nebylo prokázáno, že by během 8 let od účinnosti zásad územního rozvoje byla předložena zpráva ve smyslu § 42 StavZ, ani nebylo prokázáno, že by došlo k aktualizaci těchto zásad. Soud dovodil, že byly splněny podmínky pro poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod – dále jen „LZPS“), a to délka trvání a intenzita omezení vlastnického práva. Právo na náhradu vzniklo žalobcům až v důsledku nečinnosti žalovaného, který neaktualizoval zásady územního rozvoje. Při stanovení výše nájemného vycházel soud z příslušných výměrů Ministerstva financí a přihlédl k tomu, že žalobci, resp. jejich právní předchůdce, již investovali do pozemku nemalé finanční prostředky a další realizace jejich stavebního záměru byla znemožněna. Odvolací soud konstatoval, že žalobci neuplatnili nárok podle § 102 StavZ, domáhali se náhrady za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 LZPS, a uvedl: „Soud I. stupně v tomto směru správně vycházel ze splnění dvou předpokladů intenzity takového omezení vlastnického práva žalobců v této věci, a to jednak rozsahu omezení, u něhož byla nesporná nemožnost žalobců stavět na těchto jinak zastavitelných pozemcích či jinak s nimi v tomto směru nakládat, a přihlédl rovněž k době trvání takového omezení. Výši pak určil podle své úvahy zcela v souladu s ust. § 136 o. s. ř. přezkoumatelným a logice se nevzpírajícím způsobem podle vyhláškové regulace nájemného tak, jak bylo učiněno ve věci žalobce J. M., aniž by tento způsob byl podroben kritice ze strany soudů vyšších stupňů. Odvolací soud se v tomto směru s odůvodněním rozsudku soudu I. stupně zcela ztotožňuje a na správné závěry v něm uvedené pro stručnost odkazuje. Nárok na náhradu za omezení vlastnického práva za dobu od 19. 3. 2016 do 19. 3. 2019 a trvající tak nepřiměřeně dlouho, že na významu pozbyly i žalovaným poukazované okolnosti nabytí pozemku žalobci koupí v roce 2013, byl proto uplatněn důvodně. Není pochyb o tom, že intenzita zásahu již přesáhla spravedlivou míru, kterou je vlastník bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty vlastnického práva schopen snášet a zásah představuje neospravedlnitelné a nepřiměřené znevýhodnění oproti jiným vlastníkům stavebních pozemků“. Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“). V něm nastiňuje právní otázky, které „nebyly dosud vyřešeny, nebo byly odvolacím soudem rozhodnuty v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, anebo by měly být posouzeny jinak.“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky nalézacích soudů zrušil. Dovolatel nekonkretizuje důvody přípustnosti dovolání, nicméně je lze dovodit z otázek, které klade dovolacímu soudu: a) Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním výkladu ustanovení § 42 odst. 3 stavebního zákona. Za nesprávný výklad považuje žalovaný právní názor, že po 4 letech od účinnosti zásad územního rozvoje je krajským úřadům uloženo provést aktualizaci ZÚR, přičemž po uplynutí 4 let nelze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby omezení územní rezervou dále snášeli. Žalovaný má rovněž za to, že na otázku délky omezení územní rezervou nad lhůtu 4 let od účinnosti ZÚR není jednotná judikatura. b) Zda v případě, že byla územní rezerva prověřena cestou ustanovení § 42 odst. 1 a 3 stavebního zákona, ale nebyla provedena aktualizace ZÚR, která by územní rezervu odstranila, jedná se o nečinnost a o důvod pro poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva územní rezervou bez ohledu na skutečnost, že záměr, pro který byla územní rezerva zřízena, je stále beze změny trasy i rozsahu veden v Politice územního rozvoje. Jedná se o otázku podle žalovaného ve všech souvislostech dosud neřešenou. c) Zda je § 102 stavebního zákona aplikovatelný i pro případ územní rezervy. Žalovaný je názoru, že tato otázka Nejvyšším soudem byla v minulosti rozhodována odlišně a také nebyla ve všech souvislostech řešena nebo by měla být posouzena jinak. Byla nesprávně vyložena otázka, že podle § 36 stavebního zákona dočasná stavba představuje změnu v území zasaženém územní rezervou. d) Žalovaný je názoru, že při rozhodování o možné náhradě podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a § 102 st. zákona, se soudy odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu ČR a také od judikatury Ústavního soudu, protože nevzaly v úvahu všechny okolnosti případu. e) Zda je možné náhradu za omezení vlastnického práva odvodit od pomyslné výše za pronájem pozemku dotčeného územní rezervou v žalovaném období a bez možnosti redukce paušální částky. Žalovaný se domnívá, že pro zodpovězení této otázky neexistuje ustálená judikatura.“ V rozsáhlém dovolání a v jeho doplněních také namítá, že při rozhodování o možné náhradě podle čl. 11 odst. 4 LZPS a § 102 StavZ se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího