22 Cdo 292/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 292/2025-859 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně SKIAREÁL KLÍNOVEC s.r.o., se sídlem v Praze, Belgická 681/5, IČO: 09617124, zastoupené Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem v Praze, Plzeňská 1972/158, proti žalovaným 1) městu Boží Dar, se sídlem v Božím Daru 1, IČO: 00479705, zastoupenému JUDr. Robertem Bezděkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 657/7, a 2) Vodárnám a kanalizacím Karlovy Vary, a.s., se sídlem v Karlových Varech, Studentská 328/64, IČO: 49789228, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 334/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2024, č. j. 13 Co 309/2023-802, takto: I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá. II. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 6. 2023, č. j. 12 C 334/2020-601, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 9. 2024, č. j. 13 Co 309/2023-802, se ruší a řízení se zastavuje. III. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Městskému úřadu v Ostrově. IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 54 506,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Roberta Bezděka, CSc., advokáta se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 657/7. V. Žalobkyně je povinna nahradit žalované 2) náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 27 840,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. VI. Žalobkyně je povinna nahradit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náklady řízení ve výši 55 366,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 11 C 334/2020-601, nahradil projev vůle žalovaného 1) a žalované 2) vydat kladné stanovisko ve věci připojení stavby s názvem „XY“, realizované na budově č. p. XY, která je součástí pozemku p. č. XY v k. ú. XY (dále jen „stavba“), k vodovodní síti ve vlastnictví žalovaného 1), jejímž provozovatelem je žalovaná 2), a to způsobem blíže specifikovaným ve výroku (výrok I). Dále nahradil projev vůle obou žalovaných vydat kladné stanovisko ve věci připojení téže stavby ke kanalizační síti ve vlastnictví žalovaného 1), jejímž provozovatelem je žalovaná 2), a to způsobem blíže specifikovaným ve výroku II (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 13 Co 309/2023-802, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. 4. Žalovaný 1) v dovolání uvedl, že nadále trvaly jeho výhrady uplatněné v rámci jím podaného odvolání vůči rozsudku soudu prvního stupně, neboť měl za to, že se odvolací soud s nimi řádně nevypořádal, zejména nedostatečně posoudil kapacitu čistírny odpadních vod města Boží Dar, která je podle jeho názoru nedostatečná pro připojení stavby žalobkyně. Za zcela zásadní nedostatek v rozhodnutí soudu považoval, že se soudy vůbec nezabývaly jeho argumentem, že zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, mu ukládá jeho rozhodnutí podřídit potřebám obce a jejich obyvatel. K tomu upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III ÚS 1669/11, podle něhož při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územně samosprávného celku na samosprávu na straně jedné a význam důvodů svědčících pro zásah na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Má za to, že v daném řízení jde o případ, v němž by měla být vyřešena právní otázka hmotného práva týkající se aplikace zákona o obcích pro případy nahrazení projevu vůle obce patřící do samostatné působnosti obce. Navrhl, aby s ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud napadený rozsudek ve všech jeho výrocích zrušil a vrátil věc soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaná 2) spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a jednak na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka jako první předložila otázku, zda je možné nahradit souhlas provozovatele k připojení na vodovod a kanalizaci ve smyslu § 8 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, (dále jen „ZVaK“), když projev vůle není v žalobním petitu a následně v rozsudku dostatečně určitý – tj. neobsahuje odkaz na stavební dokumentaci. Soudu v tomto směru vytkla, že se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1161/2010, 23 Cdo 1122/2010 a 30 Cdo 4271/2007, která se týkají určitosti právního úkonu. Jako druhou uvedla dovolatelka navazující otázku, zda pro vydání stanoviska k připojení na vodovod a kanalizaci ve smyslu § 8 odst. 5 ZVaK je třeba kompletní dokumentace. V této souvislosti poukázala na zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon, konkrétně na § 180 odst. 3, který stanoví, že k žádosti o vydání vyjádření vlastníka technické infrastruktury musí být vždy přiložena kompletní stavební dokumentace. Poslední otázkou je posouzení, kdy vzniká nárok na připojení na vodohospodářskou infrastrukturu ve smyslu § 8 odst. 5 ZVaK. Nesouhlasila s výkladem odvolacího soudu, že nárok vzniká ke dni podání přihlášky. Tato otázka nebyla v praxi dovolacího soudu doposud řešena. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek spočívá podle jejího názoru na nesprávném právním posouzení výše uvedených otázek, navrhla, aby Nejvyšší soud výrok I napadeného rozsudku změnil, anebo rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není ani jedno dovolání přípustné, jelikož žalovaní ve svých dovoláních nevymezují žádnou právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Obě dovolání ve skutečnosti směřují k přehodnocení soudy řádně provedeného dokazování. Žalobkyně je přesvědčena, že napadený rozsudek odvolacího soudu (jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na správném právním posouzení a výkladu ustanovení § 8 odst. 5 ZVaK, jakož i na správných a úplných skutkových zjištěních. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K dovolání žalovaného 1) 9. Dovolání žalovaného 1) trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 11. Žalovaný 1) především v dovolání vůbec nepracuje s jeho přípustností a převážná část dovolání (až do bodu VI) je buď rekapitulací předchozího stavu řízení, nebo nepřípustnou kritikou skutkových závěrů nalézacích soudů. Toliko v samotném závěru dovolání (bod VI) žalovaný 1) uvádí, že „za zásadní otázku považuje skutečnost, že pokud soud nahrazuje svým rozhodnutím vůli žalovaného 1), tak uvedenému rozhodnutí musí být v souladu s ustanovením zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), zejména ustanovením § 35 odst. 2 věta druhá a třetí, podle níž, cit.:“ (a následuje citace uvedeného zákonného ustanovení – poznámka dovolacího soudu). V samotném z