22 Cdo 2984/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2984/2024-403 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. H., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, 9. května 1282, proti žalovaným 1) DRUŽINA, spol. s r. o., IČO 47238933, se sídlem v Dačicích, Masarykova 277 a 2) H. P., oběma zastoupeným JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem se sídlem v Dačicích, Komenského 6, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 20/2020, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 18. 6. 2024, č. j. 15 Co 82/2024-381, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Ladislava Novotného, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalovanou 2) a žalobkyní nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 11 C 20/2020-349, povolil „vlastnici pozemkové parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, s domem č. p. XY v k. ú. XY, nezbytnou cestu přes pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. XY, ostatní plocha, v rozsahu, jak vyplývá z geometrického plánu číslo 6056-206/2022 vyhotoveného Geodetickou kanceláří Ing. Pavla Dvořáčka, se sídlem Chýnovská 1917/9, Tábor, který je nedílnou součástí rozsudku, a to ve formě služebnosti cesty – průjezd automobilem 1x týdně tam a zpět, přičemž den a čas průjezdu žalobkyně nahlásí žalované 1) písemně nejméně jeden den před požadovaným průjezdem“ (výrok I). Žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala povolení nezbytné cesty přes pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ve formě služebnosti stezky zamítl (výrok II). Dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit oběma žalovaným úplatu za povolení nezbytné cesty (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a státu (výrok V a VI). 2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 15 Co 82/2024-381, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povolení nezbytné cesty potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o úplatě změnil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech státu (výrok IV a V rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popřípadě by měla být vyřešena jinak. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že lze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup. Takový závěr je v rozporu s § 1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Nesouhlasí ani se závěrem, že v jednání žalobkyně nelze spatřovat hrubou nedbalost, pokud si ke své nemovitosti v době uzavření kupní smlouvy nezajistila přístup a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně nepovažuje dovolání žalované 1) za přípustné a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. III. Přípustnost dovolání 5. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelka v dovolání nastínila, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i otázku, kterou dovolatelka považuje za dosud neřešenou. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. 9. Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. 10. Podle § 1032 odst. 2 o. z. nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit. 11. Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016, publikovaný pod č. 72/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.). Dovolací soud pak při přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1107/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017, tato usnesení, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou publikována na www.nsoud.cz). 12. V rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, Nejvyšší soud uzavřel, že je-li splněna některá z negativních podmínek pro povolení nezbytné cesty, ač by podle smyslu a účelu zákona dána být neměla, pak je možno aplikační dopad takto široce pojaté podmínky zúžit za pomoci teleologické redukce, a tedy nezbytnou cestu za takových předpokladů povolit i v případě naplnění některé z negativních podmínek. 13. Pro tento závěr je nutné zhodnotit všechna relevantní skutková zjištění a posoudit, zda jsou v poměrech posuzované věci dány důvody pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. o. z., i když je naplněna negativní podmínka spočívající v požadavku žalobkyně na povolení nezbytné cesty přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup ve smyslu § 1032 odst. 2 o. z. 14. Nalézací soudy si byly této povinnosti vědomy a zcela jí dostály. Již soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, přesvědčivě odůvodnily, proč jsou v této konkrétní věci takové individuální okolnosti, které odůvodňují zřízení služebnosti cesty ve prospěch žalobkyně, a to přesně v takovém omezeném rozsahu, jak je stanoveno výrokem I rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud výrokem I potvrdil. Žalobkyně se svým majetkem prokazatelně nemůže řádně hospodařit. Jak uvedl odvolací soud, žalobkyně je „skutečně, odříznuta‘ od veřejné cesty v nikoliv malé vzdálenosti“. Přihlédl přitom zejména k umístění (historicky danému) pozemku žalobkyně, které jiný přístup, než přes pozemky žalovaných neumožňuje (neprůchozí sráz a vodní plocha na straně jedné, kolejiště na straně druhé). Rovněž se podrobně zabýval tím, že žalované 1) nezbytná cesta nepřinese výraznější omezení, neboť prostor, ve kterém je cesta vytýčena, sama žalovaná užívá pro průjezd vozidel. V posuzované věci proto nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřené úvahy odvolacího soudu, kterými o