22 Cdo 3725/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3725/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2024 Spisová značka:22 Cdo 3725/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3725.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Ochrana vlastnictví Dokazování Znalecký posudek Dotčené předpisy:§ 1028 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3725/2021-856 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) Š. S. a b) H. S., zastoupených JUDr. Tomášem Karlíkem, advokátem se sídlem v Táboře, Dobrovského 729/2, proti žalovaným 1) J. H. a 2) E. H., zastoupeným JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3184, o stanovení hranice mezi pozemky, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 15/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 7. 2021, č. j. 15 Co 143/2021-814, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 7. 2021, č. j. 15 Co 143/2021-814, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 1. 2021, č. j. 4 C 15/2015-758, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Táboře (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 4 C 15/2015-758, určil, že hranice mezi pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaným pro toto k. ú. a obec XY na listu vlastnictví (dále jen „LV“) č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, který je ve společném jmění žalovaných, pozemkem parc. č. XY v k ú. XY, zapsaným pro toto k. ú. a obec XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, který je ve společném jmění žalobců, a mezi pozemkem parc. č. XY a pozemkem parc. č. XY, v k. ú. XY, zapsaného pro toto k. ú. A obec XY na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, který je ve společném jmění žalovaných, je „stanovena tak, jak je vyznačena červenou nepřerušovanou čarou v geometrickém plánu pro průběh hranice určené soudem ze dne 1. 4. 2020, č. 229/1-2020, zpracovaném Ing. Stanislavem Kutálkem“. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům i státu. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. 7. 2021, č. j. 15 Co 143/2021-814, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých státu. Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Odvolací soud vyšel na základě provedeného dokazování ze zjištění, že nelze objektivně zjistit průběh mezi pozemkem parc. č. XY ve společném jmění žalobců a pozemky parc. č. XY a XY ve společném jmění žalovaných. Proto určil hranici na základě poslední pokojné držby ve smyslu § 1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Za poslední pokojnou držbu považoval stav, který byl na hranici pozemků „ustálen od roku 1994 až do roku 2011“. Během této doby žádný z vlastníků sousedních pozemků stav hranice nezpochybňoval. Až v roce 2011 se žalovaní stali vlastníky pozemku parc. č. XY a počali namítat, že stavba postavená na pozemku parc. č. XY se zčásti nachází na pozemku parc. č. XY v jejich vlastnictví a že skutečná hranice mezi označenými pozemky neodpovídá hranici, ve které jsou pozemky užívány. 4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že hranice nemůže být určena podle vytyčení provedeného v roce 2008 Ing. Liborem Knížetem. Z dokazování vyplynulo, že toto vytyčení bylo uskutečněno na základě podkladů, které „lze považovat za pochybné“, a provedeno podle kódu kvality s nepřesností dosahující až 3 m. Uvedl také, že při stanovení hranice mezi pozemky podle poslední pokojné držby není nezbytnou náležitostí prokazování dobré víry při držbě sporné části pozemku. 5. K tomu poznamenal, že pokud by nebylo možné takto stanovit hranici na základě poslední pokojné držby, odpovídala by nově vymezená hranice i hranici stanovené podle slušného uvážení ve smyslu § 1028 o. z. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nelze objektivně zjistit průběh hranice mezi pozemky účastníků řízení. Žalobci se původně domáhali určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. XY (vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalovaných) a parc. č. XY (vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY rovněž ve vlastnictví žalovaných). Žalobou reagovali na spor o průběhu hranic mezi sousedícími pozemky účastníků a s ním spojený spor o umístění kolny. K podání žaloby na určení vlastnického práva byli žalobci vyzváni stavebním úřadem v rámci řízení o odstranění stavby (sporné kolny). Teprve následně žalobci změnili žalobu a nově se v řízení domáhají určení hranice mezi sousedícími pozemky. Žalovaní namítají, že jestliže jsou pozemky účastníků vedeny jako parcely v katastru nemovitostí, je jejich hranice totožná s hranicí vlastnickou a tuto hranici lze vždy určit na základě údajů zapsaných v katastru nemovitostí. Proto ji nelze považovat za neznatelnou nebo pochybnou. V této souvislosti odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018. 7. Při úvaze o tom, zda je hranice objektivně zjistitelná, či nikoliv, měly soudy nižších stupňů přihlédnout k zaměření hranice provedenému v roce 2008 Ing. Liborem Knížetem. Podle žalovaných na objektivní zjistitelnost hranice nemůže mít vliv, „v jakém kódu kvality byly v rámci zeměměřické činnosti hranice, resp. jejich podrobné body zaměřeny.“ Za nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu považují rovněž právní otázku, „zda lze hranici mezi pozemky považovat za neznatelnou nebo pochybnou, pokud byla hranice vytyčena v mapě i v terénu a žalobkyně b) (jako právní předchůdkyně obou žalobců) s tímto vytyčením souhlasila.“ 8. I pokud by byl správný závěr soudů nižších stupňů, že hranice mezi pozemky je neznatelná či pochybná, nesouhlasí s jejím novým vymezením provedeným odvolacím soudem podle poslední pokojné držby. Mají za to, že hranice měla být nově vymezena podle jejího zaměření provedeného v roce 2008 Ing. Liborem Knížetem. V této souvislosti především poukazují na skutečnost, že žalobkyně b) s tímto zaměřením souhlasila. Soudy měly rovněž zohlednit, že žalobci postavili kolnu (která se podle tvrzení žalovaných částečně nachází rovněž na pozemku v jejich vlastnictví) na hranici pozemků bez příslušného správního rozhodnutí i souhlasu vlastníků sousedních pozemků. Tento stav, který je důsledkem protiprávního jednání žalobců, nemůže být základem pro stanovení hranice na základě poslední pokojné držby ve smyslu § 1028 o. z. Za nevyřešenou považují také právní otázku, zda má (či nemá) požívat právní ochrany podle § 6 a 8 o. z. jednání žalobců spočívající v umístění nepovolené stavby na sousední pozemek, na jehož základě však byla nově stanovena hranice podle poslední pokojné držby, případně slušného uvážení. 9. Navrhují, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 10. Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na