22 Cdo 3727/2008 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3727/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce PhDr. L. K., zastoupeného  JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti žalované MUDr. E. Č., o uložení povinnosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 255/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2008, č. j. 13 Co 22/2007-55, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2008, č. j. 13 Co 22/2007-55,          s e    r u š í  a věc  s e  v r a c í  tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. července 2006, č. j. 15 C 255/2005-36, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost „poskytnout žalobci veškeré informace o zdravotním stavu a umožnit mu nahlédnutí do zdravotní dokumentace vedené žalovanou k jeho nezletilému synovi T. K., nar. 22. 6. 1987 ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce nemá oporu v hmotném právu, neboť jím požadovaná povinnosti vůči žalované by musela být doložena souhlasem syna T. K., jakožto již zletilého, k nahlédnutí do zdravotní dokumentace i k informacím o zdravotním stavu, neboť ke dni rozhodování soudu prvního stupně Tomáš Konečný dovršil již 18 let. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. dubna 2008, č. j. 13 Co 22/2007-55, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I. usnesení) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu pro ochranu osobních údajů v Praze (výrok III. usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. usnesení). V rámci zkoumání podmínek řízení dospěl odvolací soud k závěru, že k projednání nároku žalobce není dána pravomoc soudu ve smyslu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Tento závěr opřel o § 67b odst. 9 zákona č. 20/1966, o péči o zdraví lidu, ve znění účinném ke dni zahájení řízení, ve spojení se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Odvolací soud zdůraznil, že žalobcem uplatněný nárok představuje požadavek na seznámení se s citlivými osobními údaji dítěte podle § 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., jedná se proto o spor o práva podle zákona č. 20/1966 Sb., který není žádným ze sporů vyjmenovaných v § 7 odst. 1 o. s. ř. a z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by k jeho projednání a rozhodnutí byla dána pravomoc soudu. Naopak z § 67b odst. 9 a § 79 odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, vyplývá, že se jedná o nárok, o něm přísluší rozhodnout Úřadu pro ochranu osobních údajů v Praze ve smyslu § 29 zákona č. 101/2000 Sb. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se jím uplatněného nároku domáhá z titulu výkonu rodičovské zodpovědnosti k synovi T. K., v době podání žaloby nezletilému, v situaci, kdy podle žalobních tvrzení žalovaná (jakožto matka T. K.) v roce 2004 syna žalobce vyšetřovala a posléze doporučila k psychiatrické hospitalizaci bez vědomí souhlasu žalobce jakožto jeho otce a zákonného zástupce. Žalobce, který nebyl žalovanou informován o rozsahu a způsobu poskytované péče, jakož i o případných terapeutických opatřeních přijatých žalovanou, poté, kdy se v roce 2005 dozvěděl o těchto skutečnostech, požádal žalovanou o poskytnutí informací o zdravotním stavu svého syna a v této souvislosti také o umožnění nahlédnutí do související zdravotní dokumentace, což žalovaná odmítla. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 31 odst. 1, 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, rodičovská zodpovědnost je souhrn práv a povinností a) při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, b) při zastupování nezletilého dítěte, c) při správě jeho jmění. Při výkonu práv a povinností uvedených v odstavci 1 jsou rodiče povinni důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled odpovídající stupni jeho vývoje. Mají právo užít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Podle názoru dovolacího soudu se žalobcem uplatněný nárok co do svého základu týká realizace tzv. rodičovské zodpovědnosti mající základ v právu rodinném, byť v daném případě s přesahem do tzv. práva zdravotnického. Oproti přesvědčení odvolacího soudu proto soud dovolací vychází ze stanoviska, že spor v souzené věci spadá pod rozsah pravomoci soudu vymezené v § 7 odst. 1 o. s. ř. Pro otázku pravomoci soudu tak zbývá posouzení, zda projednání a rozhodnutí o žalobcem uplatněném nároku je zákonem svěřeno jinému orgánu. Podle § 67b odst. 1 – 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném ke dni rozhodování odvolacího soudu, tj. 17. října 2008, zdravotnická zařízení jsou povinna vést zdravotnickou dokumentaci. Zdravotnická dokumentace obsahuje a) osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro identifikaci pacienta a zjištění anamnézy, b) informace o onemocnění pacienta, o průběhu a výsledku vyšetření, léčení a o dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a s postupem při poskytování zdravotní péče. Každá samostatná část zdravotnické dokumentace musí obsahovat osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro jeho identifikaci a označení zdravotnického zařízení, které ji vyhotovilo. Podle § 67b odst. 9 zákona o péči o zdraví lidu práva a povinnosti při zpracování osobních údajů souvisejících se zajišťováním zdravotní péče se řídí zvláštním zákonem. Podle § 67b odst. 12 zákona o péči o zdraví lidu pacient má právo a) na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě nebo v jiných zápisech vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu; v případě autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky má nárok na informace, jejichž obsahem je popis příznaků onemocnění, diagnóza, popis terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů, b) v přítomnosti zdravotnického pracovníka nahlížet do dokumentů uvedených v písmenu a); v případě záznamů autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky může nahlížet do záznamů týkajících se popisu příznaků onemocnění, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů, c) na pořízení výpisů, opisů nebo kopií dokumentů uvedených v písmenu a); v případě autorizovaných psychologických metod a popisu léčby psychoterapeutickými prostředky má nárok na pořízení výpisů, opisů nebo kopií těch částí dokumentů, které se týkají popisu příznaků, diagnózy, popisu terapeutického přístupu a interpretace výsledků testů, d) určit osobu, která může být informována o jeho zdravotním stavu, nebo vyslovit zákaz podávání těchto informací jakékoliv osobě, a to při přijetí k poskytování zdravotní péče nebo kdykoliv po přijetí; pacient při určení osoby, která může být informována o jeho zdravotním stavu, zároveň určí, zda této osobě náleží též práva podle písmen b) a c); pacient může určení osoby nebo vyslovení zákazu kdykoliv odvolat; právo pacienta na určení osoby nebo na vyslovení zákazu se nevztahuje na postup podle odstavců 10 a 11 a dále na podávání informací a na právo nahlížet do zdravotnické dokumentace nebo na pořizování výpisů, opisů nebo kopií podle zvláštních právních předpisů upravujících poskytování zdravotní péče, popřípadě činnosti související se zdravotní péčí; jde-li o pacienta, který nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav určit osoby, které mohou