22 Cdo 507/2026 — Nejvyšší soud

22 Cdo 507/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2026 Spisová značka:22 Cdo 507/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.507.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Žaloba určovací Vlastnictví Držba (o. z.) Mimořádné vydržení (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 989 odst. 1 o. z. § 1089 odst. 1 o. z. § 1095 o. z. § 1040 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 4. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1475/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 507/2026-400 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. D., zastoupené JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, o určení vlastnického práva a o vzájemném návrhu na vyklizení stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 319/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 69 Co 354/2025-363, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 69 Co 354/2025-363, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 450 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jana Olejníčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 853/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2025, č. j. 59 C 319/2023-318, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem stavby, budovy bez č. p. nebo ev. č., stojící na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY – dále „stavba“ (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost vyklidit stavbu a vyklizenou ji předat žalovanému do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II); rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování z těchto pro právní posouzení věci významných skutkových zjištění: stavba je situována na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, který byl v roce 2011 vyčleněn z pozemku parc. č. XY. Pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY s hlavní budovou č. p. XY, pozemek parc. č. XY s menší budovou, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jsou pod společným oplocením a ve vlastnictví žalovaného. Hlavní budovu (prostory v ní) měla žalobkyně pronajaty na základě dílčích nájemních smluv uzavřených od 28. 3. 1991. Žalobkyně od uzavření nájemní smlouvy ohledně hlavní (školní) budovy v roce 1991 užívala i nezastavěný pozemek obklopující budovu (zahradu), včetně všech drobných staveb se tam nacházejících. Na základě stavebního povolení, které bylo stavebním úřadem Městské části Praha XY vydáno dne 24. 7. 2007 pod č. j. P10-080861/2007, byla zahájena rekonstrukce stavby. Žalobkyně ve stavebním řízení vystupovala jako stavebník. Stavební úřad si vyžádal souhlas vlastníka stavby se stavebními úpravami, tj. žalovaného. Žalobkyni bylo žalovaným opakovaně sděleno, že vlastníkem rekonstruované stavby zůstává žalovaný. Do roku 2011 nebyla stavba evidována v katastru nemovitostí (v katastru nemovitostí nebyl veden ani pozemek parc. č. XY). Žalobkyně pro zápis stavby do katastru nemovitostí v roce 2011 ve prospěch žalovaného jako vlastníka poskytla žalovaným požadované podklady. Celý areál, včetně stavby, užívá žalobkyně i po skončení nájemního vztahu (výpověď z nájmu ze strany žalovaného ze dne 1. 9. 2015). Žalobkyni byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 55 Co 315/2022-309, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 4. 2022 č. j. 26 C 75/2018-194, uložena povinnost vyklidit a žalovanému předat prostory v hlavní budově. 3. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval § 132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „obč. zák.“) a § 989 odst. 1, § 1089 odst. 1, § 1090 odst. 1 a § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Konstatoval, že žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo k stavbě (ať již na základě rekonstrukce či zhotovením nové věci) pro absenci úmyslu nabýt vlastnické právo pro sebe. Již v době vydání stavebného povolení v roce 2007 muselo být žalobkyni známo, že vlastníkem stavby je žalovaný a žalobkyně je toliko stavebníkem. V roce 2011 nadto žalobkyně poskytla žalovanému součinnost při zápisu stavby do katastru nemovitostí. Celý areál, včetně stavby, žalobkyně užívala jako detentor na základě závazkového vztahu (nájemních smluv), a na její straně proto nemohlo dojít ani k (mimořádnému) vydržení vlastnického práva. Žalobkyně rovněž zneužila svého práva užívat stavbu v úmyslu domáhat se následně vlastnického práva k této nemovitosti. S ohledem na absenci poctivé držby (a rovněž i doby dvojnásobně dlouhé než při řádném vydržení) nemohlo na straně žalobkyně dojít ani k mimořádnému vydržení vlastnického práva. Soud prvního stupně naopak vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného na vyklizení stavby s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem stavby a žalobkyně stavbu nadále užívá bez právního důvodu. 4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2025, č. j. 69 Co 354/2025-363, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I), ve výrocích III a IV o nákladech řízení změnil (výrok II a III) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). 5. Odvolací soud přisvědčil správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ve vztahu k jeho právním závěrům doplnil, že v roce 2007 vznikla stavba na pozemku parc. č. XY jako nový samostatný předmět právních vztahů (stavba nebyla ve smyslu § 120 obč. zák. součástí pozemku). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001(tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), zdůraznil, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe, což je v dané věci právě žalovaný, nikoliv žalobkyně. Odvolací soud shodně uzavřel, že s ohledem na dobu potřebnou pro mimořádné vydržení nemovitosti žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ke stavbě ani tímto originárním způsobem; skutečnost, že úvahy soudu prvního soudu stran (ne)poctivého jednání žalobkyně nejsou s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, správné, na právním závěru nemohou ničeho změnit. Jelikož se žalobkyně nikdy vlastníkem stavby nestala a nadále stavbu užívá bez jakéhokoliv právního titulu, přisvědčil odvolací soud rovněž i právním závěrům soudu prvního stupně ve věci vzájemného návrhu žalovaného na vyklizení stavby žalobkyní. 6. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a ohlašuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či takové otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny“. Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně a ani soud odvolací se dostatečně nezabývaly otázkou nabytí vlastnického práva žalobkyní originárním způsobem. Soudům nižších stupňů rovněž vytýká, že neprovedly důkazy navrhované žalobkyní k prokázání jejího vlastnictví ke stavbě (znalecký posudek, výslech znalce či výslechy svědků). Žalobkyně přitom měla úmysl nabýt vlastnické právo ke stavbě jejím zhotovením. V rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí soudu nebyla žalobkyně poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že má prokázat úmysl nabýt vlastnické právo ke stavbě. Postupem soudů nižších stupňů proto došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces a práva být slyšena a vyjádřit se ve věci. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu říze