Nejvyšší soud 22 Cdo 542/2026 – Určení vlastnického práva

V pojednávané věci se dovolací soud zabýval otázkou originárního nabytí vlastnického práva k nemovité věci v hranicích uvedených v katastru nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu v rámci exekuční dražby ve vztahu k uplynutí vydržecí doby pro mimořádné vydržení podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“).

Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře XY v obci XY, katastrálním území XY, jak je vymezen v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 28. 4. 2025, č. 202/2025, resp. ze dne 5. 5. 2025, č. 179/2025, zpracovaném Ing. Martinem Vackem, autorizovaným zeměměřickým inženýrem (dále jen „pozemek parc. č. XY“). Žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY, který zakoupila společně se svým manželem 25. 6. 1986; dne 14. 11. 2015 manžel žalobkyně zemřel a vlastníkem pozemku parc. č. XY je v současné době pouze žalobkyně. Svou východní hranicí pozemek parc. č. XY přiléhá k pozemkům ve vlastnictví žalovaného. Již v době koupě byla východní část pozemku parc. č. XY oplocena a žalobkyně ho s manželem v tomto rozsahu užívala. Žalobkyně „teprve nedávno“ zjistila, že linie oplocení zasahuje na pozemky žalovaného; k jejímu pozemku parc. č. XY jsou „připloceny“ cípy sousedních pozemků parc. č. XY a parc. č. XY. Žalovaný se stal vlastníkem pozemku parc. č. XY dne 19. 8. 2020 na základě příklepu uděleného v dražbě podle usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 3. 4. 2020, č. j. 129 EXDC-1/2017-35 a č. j. 129 EXDC-1/2017-31, která nabyla právní moci dne 26. 5. 2020.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 14 C 86/2024-47, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně držela část pozemku žalovaného v omluvitelném omylu o průběhu hranice a v poctivé držbě, neboť pozemek neužívala s úmyslem komukoli škodit; její pozdější zjištění nesouladu se stavem evidovaným v katastru nemovitostí nemohlo samo o sobě založit nepoctivý úmysl (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Poměr výměry držené a nabyté plochy (cca 12 %) podle soudu svědčil o omluvitelnosti omylu podle kritérií vyložených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014. Soud rovněž odmítl námitku žalovaného, že originární nabytí pozemku parc. č. XY přerušilo běh vydržecí doby pro mimořádné vydržení, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, příklep držbu způsobilou k vydržení ani běh vydržecí doby nepřerušuje.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2025, č. j. 18 Co 284/2025-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud zdůraznil, že skutkové závěry o dlouhodobé faktické držbě sporné části pozemku žalobkyní jsou správné. Oplocení stojí desítky let, prorůstají jím vzrostlé stromy a chování žalobkyně a jejího manžela odpovídalo vůli nakládat s pozemkem jako s vlastním. Nezjistilo se nic, co by nasvědčovalo zániku držby, přičemž nečinnost ani ponechání pozemku ladem držbu nepřerušují. Odvolací soud zároveň zdůraznil, že originární nabytí pozemku žalovaným na základě příklepu nemá vliv na běh vydržecí doby a nemůže zpochybnit oprávněnou držbu žalobkyně (s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, a usnesení ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3202/2018); žalovaný si navíc mohl skutečný stav pozemků ověřit. Námitky žalovaného proto neshledal důvodnými a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, kterým napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu.

Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. „že otázka mimořádného vydržení vlastnického práva dle § 1095 o. z. ve vztahu k originárnímu nabytí vlastnického práva příklepem v dražbě nebyla dosud vyřešena případně, že má být tato otázka dovolacím soudem vyřešena jinak“. Dovolatel namítá především nesprávné právní posouzení otázky mimořádného vydržení ve vztahu k originárnímu nabytí vlastnického práva příklepem v dražbě; zejména tvrdí, že k uplynutí vydržecí doby došlo 1. 1. 2019, kdy byl jako vlastník draženého pozemku stále zapsán jeho původní vlastník, a žalobkyně se proto měla domáhat určení vlastnického práva vůči němu, nikoli vůči dovolateli (pasivní legitimace). Dovolatel tvrdí, že jako vydražitel se stal vlastníkem pozemku až po uplynutí vydržecí doby, takže neměl žádnou možnost běh vydržení přerušit nebo mu zabránit, a nelze na něj proto vztáhnout závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, které podle jeho názoru předpokládají, že vydražitel nabyl vlastnické právo v době, kdy vydržecí doba dosud běžela. Současně zpochybňuje samotnou držbu žalobkyně – jednak proto, že její tvrzení o vzniku kůlny či garáže nebyla prokázána, jednak proto, že pozemek byl po dlouhá léta neudržovaný a žalobkyně na něm nevykonávala žádný skutečný výkon práva, zatímco původní vlastnice pozemek fakticky užívala a bránila své vlastnické právo. Podle dovolatele tak došlo nejpozději v roce 2017 k přerušení držby žalobkyně a vydržecí doba nemohla uplynout. Dovolatel rovněž namítá nesprávnou aplikaci judikatury dovolacího soudu týkající se povahy držby a požadavku skutečného výkonu práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné a rovněž důvodné, neboť odvolací soud neposoudil řádně v souladu rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku vztahu mezi nabytím vlastnického práva k věci na základě mimořádné vydržení a nabytím vlastnického práva v dražbě.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 69 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci prodejem movitých věcí a nemovitých věcí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitých věcí.

Podle § 336l odst. 2 věta prvá o. s. ř. vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovité věci s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu.

Podle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3802/2020, vysvětlil, že vydražitel nabývá vlastnické právo k nemovité věci v hranicích vedených v katastru nemovitostí ke dni vydání usnesení o příklepu, a to i za předpokladu, že by třetí osoba před vydáním usnesení o příklepu část draženého pozemku vydržela. Současně však Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3664/2023, uzavřel, že nabytím vlastnického práva na základě rozhodnutí o udělení příklepu nezaniká držba způsobilá k vydržení a rozhodnutí o příklepu nemá vliv ani na běh vydržecí doby.

Z uvedeného se podává, že pro posouzení důvodnosti žaloby bylo nezbytné postavit najisto, zda k vydržení vlastnického práva žalobkyní mělo dojít před vydáním usnesení o příklepu ze dne 27. 9. 2017, nebo až po tomto datu. Na řešení této otázky totiž závisí právní posouzení vztahu mezi tvrzeným vydržením žalobkyně a originárním nabytím vlastnického práva žalovaným v dražbě.

V rozhodnutí odvolacího soudu však závěry o tom, kdy konkrétně mělo dojít k vydržení vlastnického práva žalobkyní, zcela absentují. Odvolací soud sice vyšel z dlouhodobé faktické držby sporné části pozemku žalovaného žalobkyní a uzavřel, že byly splněny podmínky mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., nezabýval se však okamžikem, ke kterému měla vydržecí doba uplynout. Pouze uvedl, že k vydržení mělo dojít po 1. 1. 2014 (bod 13 rozsudku odvolacího soudu).

Tento okamžik je přitom pro právní posouzení věci rozhodující. Žalovaný nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. XY na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu ze dne 27. 9. 2017, které nabylo právní moci dne 26. 5. 2020. Podle § 336l odst. 2 o. s. ř. se stal vlastníkem vydražené nemovité věci ke dni vydání usnesení o příklepu, tedy dne 27. 9. 2017.

Jak vyplývá ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu, jestliže by žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku vydržením před vydáním usnesení o příklepu, nijak by to neovlivnilo následné originární nabytí vlastnického práva žalovaným na základě dražby. Ovšem jestliže by běh vydržecí doby skončil až po vydání usnesení o příklepu, žalobkyně by nabyla vlastnické právo k pozemku navzdory již existujícímu vlastnickému právu žalovaného.

Jinak řečeno, jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobkyně je vlastnicí sporného pozemku na základě mimořádného vydržení, aniž z učiněných skutkových zjištění vyvodil, kdy měla vydržecí doba podle § 1095 o. z. uplynout, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. V dalším řízení bude třeba postavit najisto okamžik, ke kterému mělo dojít k vydržení sporné části pozemku, a teprve na základě tohoto zjištění vyvodit právní důsledky pro vlastnické právo účastníků v intencích závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3802/2020 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3664/2023.

Vzhledem k uvedeným závěrům se dovolací soud pro předčasnost nezabýval další dovolací námitkou směřující k tvrzenému nesprávnému posouzení kvality a povahy držby sporného pozemku žalobkyní.

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).