22 Cdo 557/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 557/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2022 Spisová značka:22 Cdo 557/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.557.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nezbytná cesta (o. z.) Nedbalost Dotčené předpisy:§ 1029 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 1032 odst. 1 písm. b) předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 7. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 557/2022-261 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. K., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému O. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 35 C 245/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 22 Co 108/2021-218, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud Praha-východ (dále jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 3. 2021, č. j. 35 C 245/2019-165, zřídil ve prospěch budovy č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, právo nezbytné cesty spočívající v právu chůze, jízdy, provádění nezbytné údržby a obsluhy, a to k tíži pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu specifikovaném v geometrickém plánu č. 2742-36/2019 vyhotoveném M. V. Dále zřídil ve prospěch budovy bez č. p./č. e., která se nachází na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, právo nezbytné cesty spočívající v právu chůze, jízdy, provádění nezbytné údržby a obsluhy, a to k tíži pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v rozsahu specifikovaném v geometrickém plánu č. 2742-36/2019 vyhotoveném M. V. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému 131 770 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům i státu. Krajský soud v Praze (dále jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 22 Co 108/2021-218, změnil rozsudek soudu prvního stupně následovně: Zřídil služebnost nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve prospěch každého vlastníka budovy č. p. XY, postavené na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, spočívající v právu chůze, provádění nezbytné údržby a obsluhy, a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 2742-36/2019 vyhotoveném M. V. s tím, že každý vlastník pozemku parc. č. XY je povinen výkon tohoto práva strpět. Dále zřídil služebnost nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY v k. ú. XY ve prospěch každého vlastníka budovy bez č. p./č. e., postavené na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, spočívající v právu chůze, jízdy motorovými vozidly do 3,5 t, provádění nezbytné údržby a obsluhy, a to v rozsahu vymezeném v geometrickém plánu č. 2742-36/2019 vyhotoveném M. V. s tím, že každý vlastník pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je povinen tento výkon práva strpět. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému jednorázovou úplatu za zřízení služebnosti nezbytné cesty ve výši 131 770 Kč. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i státu před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Předně namítá, že soudy nižších stupňů neměly nezbytnou cestu povolit, neboť si žalobkyně způsobila nedostatek přístupu z veřejné cesty ke svým nemovitostem z hrubé nedbalosti ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalobkyně při nabývání stavby č. p. XY nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY a stavby bez č. p./č. e. nacházející se na pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (dále jen jako „předmětné stavby“) věděla, že stavby jsou situovány na pozemku ve vlastnictví třetí osoby a nejsou spojeny s veřejnou cestou. Žalobkyně se však při nabývání předmětných staveb (a ani v dalších letech) nepokusila přístup k nim z veřejné cesty zajistit. Povolil-li odvolací soud za těchto okolností nezbytnou cestu, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015. V této souvislosti nesouhlasí žalovaný ani se závěrem odvolacího soudu, že na žalobkyni je nutno pohlížet stejně jako na osobu oprávněnou ve smyslu restitučních předpisů, protože jí byl postoupen restituční nárok jejího otce. Poukazuje na to, že otci žalobkyně vznikl nárok na vypořádání části náhrad za zdevastované stavby ve smyslu § 14 a násl. zákona č. 195/1993 Sb. v podobě pohledávky za povinnou osobou, kterou částečně postoupil žalobkyni. Tato pohledávka byla následně vypořádána na základě dohody žalobkyně s povinnou osobou převodem vlastnického práva k předmětným stavbám. Má za to, že za těchto okolností nelze považovat žalobkyni za restituentku, přičemž tuto právní otázku považuje v ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou. Dále poukazuje na skutečnost, že žalobkyně vůbec nestála o zajištění přístupu z veřejné cesty k předmětným stavbám na základě nájemní či jiné obligační smlouvy, a i proto neměla být nezbytná cesta povolena (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 999/2014). V této souvislosti tvrdí, že skutkové závěry odvolacího soudu vztahující se k řešení této právní otázky nemají oporu v provedeném dokazování, a proto nemohou v dovolacím přezkumu obstát ani příslušné právní závěry odvolacího soudu. Rovněž namítá, že nezbytná cesta neměla být povolena, neboť se žalobkyně domáhá zřízení nezbytné cesty k neoprávněným stavbám (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007). Za nepřezkoumatelný považuje závěr odvolacího soudu, že se jedná o stavby oprávněné, protože měly být zřízeny na základě tzv. práva družstevního užívání pozemků. Poukazuje na to, že právo zřizovat stavby na pozemcích v družstevním užívání bylo založeno až zákony č. 122/1975 Sb. a č. 123/1975 Sb. účinnými od 1. 1. 1976. V té době však už mohly být předmětné stavby vybudovány. Namítá také, že v řízení nebylo postaveno na jisto, zda stavebníkovi svědčilo právo družstevního užívání pozemků. Proto závěr odvolacího soudu, že se jedná o stavby oprávněné, nemá oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí také s tím, že mu byla přiznána náhrada za zřizovanou služebnost ve formě jednorázového plnění, a nikoliv v opakujících se dávkách. Poukazuje na skutečnost, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě za zřízení služebnosti nezbytné cesty částku přesahující 100 000 Kč, a bylo by „spravedlivější“, aby mu tato náhrada byla poskytnuta v opakujících se dávkách (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020). Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu na povolení nezbytné cesty zamítl, případně zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel