22 Cdo 61/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 61/2025-1938 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní 274/12, proti žalovanému M. T., zastoupenému JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, o vyklizení pozemku a o vzájemné žalobě o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 128/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2024, č. j. 11 Co 213/2023-1854, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2024, č. j. 11 Co 213/2023-1854, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 7. 2023, č. j. 8 C 128/2004-1770, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Zamítl vzájemnou žalobu na zřízení nezbytné cesty jako služebnosti stezky a cesty, a to k části pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY vymezenou geometrickým plánem, a to ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a parc. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p. a č. e., v k. ú. XY (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 5. 2024, č. j. 11 Co 213/2023-1854, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I) a ve výrocích III a IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Z jeho obsahu se podává, že žalovaný napadl část rozsudku, kterou bylo rozhodováno o jeho vzájemné žalobě na zřízení nezbytné cesty. Namítl, že odůvodnění rozsudku je v rozporu s požadavky uvedenými v § 157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože se nevypořádal se zásadními argumenty „žalobce“ a nerespektoval pokyny, které mu byly předloženy dovolacím soudem. Dále uvedl, že se odvolací soud ani soud prvního stupně „vůbec podrobněji nezabývaly otázkou poměření nákladů nutných pro vybudování nového sjezdu a újmy, která by vznikla žalobci v případě zřízení nezbytné cesty.“ Podle žalovaného činí náklady na vybudování nového sjezdu z veřejné cesty na jeho pozemek okolo 400 tisíc Kč; navíc zmínil potřebu naplnění požadavků stavebního práva či odstranění vzrostlé zeleně na zahradě. Při zřízení nezbytné cesty přes pozemky žalobce – z nichž jeden sám nevyužívá, historicky patřil předchůdcům žalovaného a má výměru 8 m2 – by přitom vznikla jen zanedbatelná újma spočívající v povinnosti žalobce strpět občasný průjezd autem. Vzhledem k tomu, že soudy nezkoumaly míru zatížení pozemků žalobce, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Úvahy soudů založené na majetkových poměrech žalovaného považuje za zjevně nepřiměřené. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu o tom, že pokud jsou náklady na zřízení přístupu (vybudování komunikace z veřejné cesty) vysoké, nebude možné je po vlastníkovi stavby spravedlivě požadovat. Újma způsobená žalovanému přitom mnohonásobně převyšuje újmu, která by byla způsobena žalobci. Přístup přes pozemek žalobce není pohodlnější, ale jediný reálně možný. Budování vjezdu přes pozemek žalovaného je nákladné a náklady nebyly porovnány s újmou žalobce zatížením jeho pozemku. Navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a následně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu. 4. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolací soud předesílá, že dovolání je z formálního hlediska na hraně projednatelnosti. Ačkoliv má dovolání sloužit k řešení zobecnitelných a zobecňujících právních otázek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 14/2024), jsou vymezené dovolací otázky založeny na zdůraznění individuálních okolností daného případu. V dovolání proto chybí vymezení takové zobecnitelné otázky, kterou by se měl dovolací soud zabývat a jejíž zodpovězení by sloužilo ke sjednocování rozhodovací praxe. Otázky jsou navíc neurčité; není patrné, o jaké argumenty „žalobce“ má jít, ani jaké pokyny dovolacího soudu neměly být odvolacím soudem respektovány, neboť v této věci dovolací soud žádné kasační rozhodnutí nevydával. 9. Pro další posouzení přípustnosti dovolání má význam, že odvolací soud zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zřízení nebytné cesty ze dvou důvodů: 1) žalovaný má možnost dostatečného spojení svých nemovitostí s veřejnou cestou vybudováním sjezdu z komunikace č. XY na svoje pozemky parc. č. XY a XY (bod 28 napadeného rozhodnutí), 2) žalovaný má i nadále příjezd ke svým nemovitostem zajištěn po účelové komunikaci na pozemcích parc. č. XY (ve vlastnictví žalobce) a parc. č. XY (ve vlastnictví obce XY), která je jako veřejně přístupná účelová komunikace vedena v pasportu místních komunikací a kterou k příjezdu dlouhodobě dosud užívá, neboť došlo ke zrušení rozhodnutí o tom, že na pozemku žalobce parc. č. XY o účelovou komunikaci nešlo (bod 29 napadeného rozhodnutí). 10. Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury ve směru, že v případě, v němž odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000 (uveřejněný pod č. C 779 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015 (dostupné, stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. 11. Protože žalovaný v dovolání zpochybňuje pouze první důvod, pro který odvolací soud jeho vzájemnou žalobu zamítl, a druhý důvod, který by samostatně pro zamítnutí žaloby zcela postačil, nenapadl, nemůže být jeho dovolání přípustným. I kdyby totiž odvolací soud nesprávně posoudil první – žalovaným rozporovaný – důvod, v dovolacím řízení obstojí nenapadený druhý důvod, který je pro nevyhovění žalobě dostačující. 12. Zcela nad rámec pak dovolací soud uvádí, že se odvolací soud od judikatury odkazované žalovaným neodchýlil a jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné (už proto, že je žalovaný schopen vymezit proti závěrům odvolacího soudu věcné námitky) ani zjevně nepřiměřené. 13. Sumarizaci judikatury rozhodné pro posouzení dané věci provedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2980/2021, kde uvedl: Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty, avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je nezbytné dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 903/2016). Nelze tak zřídit služeb