22 Cdo 752/99 – Nejvyšší soud

22 Cdo 752/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové, ve věcí žalobců: A/ M. J., a B/ J. B., oběma zastoupeným advokátem, proti žalovanému J. v. d., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o vyklizení nemovitosti oproti zaplacení kupní ceny, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 33/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 19. května 1998, čj. 15 Co 578/97-74, t a k t o : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 4. července 1996, čj. 5 C 33/95-56, určil, "že kupní smlouva ze dne 13. 11. 1972 uzavřená mezi prodávající K. B. a odpůrcem - kupujícím výrobním družstvem J., ohledně stavební parcely č. 131 s domem č. 171 a zahradou parc. č. 137/2 v kat. úz. V. n. L. se všemi součástmi a příslušenstvím za kupní cenu 59.059,40 Kč, nyní zapsanou v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. pro obec a kat. území V. n. L. na LV č. 773 jako st. parc. 2368 s domem č. p. 171 o výměře 1.019 m2 a zahrada parc. č. 2369 o výměře 337 m2 je neplatná". Žalovanému uložil povinnost nemovitosti vyklidit a předat je vyklizené žalobcům, kterým uložil povinnost zaplatit žalovanému kupní cenu 59.059,40 Kč, vše do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení a zastavil řízení o návrhu na vydání předběžného opatření. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dnes již zemřelá matka žalobců K. B. prodala v roce 1972 kupní smlouvou uvedenou shora předmětné nemovitosti žalovanému. Tato kupní smlouva je však podle žalobců absolutně neplatná, neboť prodávající ji uzavřela nesvobodně pod tlakem bezprávné výhrůžky tehdejšího národního výboru, která spočívala v tom, že pokud smlouvu neuzavře, nebude jí uvolněn byt v rodinném domku, jehož byla vlastnicí, který však byl obsazen nájemníkem, a bude nucena setrvat ve velmi špatném bytě, umístěném ve staré faře. Podle okresního soudu žalobci jako právní nástupci prodávající prokázali naléhavý právní zájem na zjištění neplatnosti předmětné kupní smlouvy ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu ve znění, účinném k 31. 12. 2000 (dále jen "OSŘ"). V roce 1953 byla rodina B. vystěhována ze svého bytu ve V. do budovy fary v obci D., kde jim byl přidělen byt IV. kategorie. Stalo se tak za situace, kdy K. B. vlastnila ve V. n. L. dva domy a snažila se v jednom z nich získat kvalitnější byt, než který jim byl přidělen. O uvolnění bytu ve svém domě se jmenovaná dožadovala řadu let, nebylo jí vyhověno, naopak jí bylo Městským národním výborem ve V. n. L. uloženo provést opravy domu čp. 171, na které však neměla dostatek prostředků. Začátkem sedmdesátých let se jí naskytla možnost zlepšení bytové situace za předpokladu, že prodá dům čp. 171 žalovanému, proto na takový návrh přistoupila a poté jí byl "přidělen náhradní byt". Soud v této souvislosti konstatoval, že sice nebylo prokázáno, že by ze strany žalovaného či uvedeného městského národního výboru byl na K. B. vyvíjen fyzický nátlak k tomu, aby dům čp. 171 žalovanému prodala, dovodil však, že jmenovaná se nacházela pod psychickým tlakem. Uvedl, že jí v roce 1972 bylo 69 let "a nelze se divit tomu, že vidina lepšího bydlení ji přiměla k podpisu kupní smlouvy". Ani toto nelze hodnotit jako bezprávnou výhrůžku, jedná se však "o jiný druh fyzického donucení", který podle názoru soudu činil právní úkon - uzavření kupní smlouvy - neplatným, neboť nebyl učiněn svobodně. Jde o neplatnost absolutní, působící přímo ze zákona. Okresní soud proto vyslovil neplatnost smlouvy a rozhodl o povinnosti účastníků vrátit si navzájem přijatá plnění. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, rozsudkem ze dne 19. května 1998, čj. 15 Co 578/97-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení neplatnosti kupní smlouvy, o povinnosti žalovaného nemovitosti vyklidit a o platební povinnosti žalobců tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zaujal však jiné právní hodnocení věci. Uvedl, že právní otázka platnosti předmětné kupní smlouvy, o níž bylo rozhodováno na základě žaloby na určení, měla povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, a nemohl být tedy dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti kupní smlouvy smyslu § 80 písm. c) OSŘ, bylo-li možno žalovat na určení samotného práva, to je zůstavitelčina vlastnictví. Je zřejmé, že žalobci se jednoznačně snažili dosáhnout zjištění, že ke dni své smrti byla K. B. vlastnicí předmětných nemovitostí, a to proto, aby byl dán důvod k zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví po ní. Proto by bylo možné připustit naléhavý právní zájem žalobců na určení vlastnictví K. B. k předmětným nemovitostem ke dni její smrti, ale nikoliv určení neplatnosti kupní smlouvy. V této souvislosti uzavřel, že výrok určující neplatnost kupní smlouvy by nemohl být ani podkladem pro záznam vlastnického práva v katastru nemovitostí a již z toho důvodu nezbylo, než podle § 220 odst. l OSŘ změnit výrok o určení neplatnosti kupní smlouvy tak, že byl návrh zamítnut. Podle odvolacího soudu není návrh důvodný ani z věcných důvodů. Soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku hranice mezi nesvobodným projevem vůle při uzavření smlouvy (§ 37 občanského zákoníku ve znění před 1. l. 1992 - dále jen "ObčZ") a mezi smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 odst. 3 ObčZ). Skutečnost, že K. B. přistoupila k uzavření kupní smlouvy nikoliv pod tlakem výhrůžky, ale proto, že bydlela v nevyhovujících podmínkách a že jí bylo přislíbeno zlepšení podmínek bydlení v případě uzavření kupní smlouvy, bylo možno kvalifikovat toliko jako tíseň, to je objektivní stav, pro který není rozhodné, jak vznikl. Uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek bylo v roce 1972 toliko důvodem k odstoupení od smlouvy. Předmětná smlouva tedy není neplatná a nelze se proto domáhat vzájemného vrácení plnění. Za této situace se odvolací soud nemusel zabývat námitkou vydržení vlastnického práva žalovaným, ani námitkou promlčení práva na odstoupení od smlouvy. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. l písm. a) OSŘ a ve kterém uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) OSŘ. Neztotožňují se s názorem odvolacího soudu, že nebyl dán naléhavý právní zájem žalobců na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Odvolací soud zřejmě vycházel z právního názoru uvedeného v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. Cdo 63/92, který je nesprávný. Odkazují na dikci § 80 písm. c) OSŘ a připomínají, že je zde použit přítomný čas. Soud proto může určovat zda tu právo je či není a nikoliv, zda tu právní vztah byl a skončil. V této souvislosti odkazují na práci Josefa Pužmana "Právní nároky a jejich uplatňování" (Orbis-Praha 1965). Uzavírají, že nelze určit existenci či neexistenci práva ve vztahu k minulosti, a proto nebylo možno žalovat jinak, než na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy. Nemůže obstát ani argumentace odvolacího soudu o tom, že výrok určující neplatnost kupní smlouvy by nemohl být podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dodávají, že i kdyby byl názor odvolacího soudu v otázce neprůkaznosti naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy správný, pak pochybil, pokud nesplnil svoji poučovací povinnost podle § 5 OSŘ. V této souvislosti uvádějí, že otázka správnosti či nesprávnosti žalobního návrhu je otázkou procesní a součástí poučovací povinnosti není návrh či pomoc účastníku, spočívající v tom, co mohl nebo měl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Měli tedy být soudem upozorněni na chybné procesní uplatnění nároku, neboť to, čeho chtěli dosáhnout, bylo soudu naprosto zřejmé. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu ani pokud jde o otázku existence svobody či nesvobody vůle K. B. při uzavírání kupní smlouvy. I v době jejího uzavírání existovalo ustanovení § 37 ObčZ. Je pravda, že podle § 49 odst. 3 ObčZ okolnosti tísně byly důvodem pro odstoupení od smlouvy. Tyto okolnosti žalobci však neuplatňovali. Argumentovali nesvobodou projevu vůle jejich právní předchůdkyně a odvolací soud proto měl zjistit, zda nepříznivý stav, v němž se K. B. nacházela, je stavem pouhé tísně, či již nezakládá znaky nesvobody vůle. Připomínají, že jmenovaná byla v dané době vystavována psychickému tlaku, bylo na ní vynucováno darování nemovitostí státu, bydlela ve staré faře, to je v kamenném domě na samotě a byl jí odpírán nárok bydlet ve svém vlastním domě, ač existovalo ustanovení § 23 odst. l zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podle něhož měly národní výbory pomáhat k tomu, aby se do rodinného domku mohli nastěhovat jeho vlastníci. Byla naopak nu