22 Cdo 782/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 782/2025-847 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce K. Š., zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, proti žalované I. Š., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Duškova 164/45, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 191/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2024, č. j. 17 Co 120/2023-801, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.10. 2024, č. j. 17 Co 120/2023-801, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 140 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. 6 C 191/2020-675, ve sporu o vypořádání společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) účastníků rozhodl tak, že do výlučného vlastnictví žalované připadá pozemek parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, vše v k. ú. XY (výrok I), do výlučného vlastnictví žalobce připadá základní podíl v korporaci XY, IČO: XY, se sídlem v XY, o velikosti 50 %, na který připadá plně splacený vklad do základního kapitálu ve výši 100 000 Kč, základní podíl v korporaci XY, IČO: XY, se sídlem v XY, o velikosti 50 %, na který připadá plně splacený vklad do základního kapitálu ve výši 7 500 Kč, a základní podíl v korporaci XY, IČO: XY, se sídlem ve Slovenské republice, XY, o velikosti 50 %, na který připadá plně splacený vklad do základního kapitálu ve výši 2 500 EUR (výrok II), do výlučného vlastnictví žalobce připadá osobní automobil Renault Latitude, rok pořízení 2014 (výrok III), do vlastnictví žalobce připadají práva a povinnosti k účtům žalobce, a to k účtu č. XY, vedeného u České spořitelny a.s. a znějícího na jméno žalobce, č. XY, vedeného u mBank S.A. a znějícího na jméno žalobce, č. XY, vedeného u mBank S.A. a znějícího na jméno žalobce, a č. XY, vedeného u mBank S.A. a znějícího na jméno žalobce (výrok IV), do vlastnictví žalované připadají práva a povinnosti k účtu žalované č. XY, vedeného u ČSOB a.s. a znějícího na jméno žalované (výrok V), do rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované připadá závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřeli žalobce a žalovaná s mBank S.A. dne 27. 1. 2014, č. smlouvy XY (výrok VI), a do rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované připadá závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřeli žalobce a žalovaná s Modrou pyramidou stavební spořitelnou a.s. dne 27. 6. 2013, č. smlouvy XY (výrok VII). Dále soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 2 008 363 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok VIII) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IX–XII). 2. K odvolání obou účastníků (odvolání žalobce směřovalo proti nákladovému výroku IX, odvolání žalované směřovalo proti výroku VIII, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu 2 008 363 Kč) Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2024, č. j. 17 Co 120/2023-801, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–XII potvrdil, vyjma výroku VIII, ve kterém rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádání jeho podílu 2 135 113 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se soudy obou instancí odchýlily od ustálené rozhodovací praxe, když nesprávně aplikovaly judikované principy užití disparity na určení hodnoty a vypořádání obchodního podílu společnosti XY. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, konkrétně v něm vyslovený závěr, že „jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu“. Namítla, že podíl ve společnosti byl po celou dobu výhradně v dispozici žalobce, který s ním mohl podle libosti nakládat, přičemž v souvislosti s tím došlo k rozvoji a zhodnocení rodinné firmy. Naproti tomu žalovaná i nadále (po rozvodu účastníků) pečovala o domácnost a dospělé děti, zejména vypomáhala dceři s péčí o vnouče. Soudy nedostatečnost péče o domácnost ze strany žalované nekonstatovaly. Soudy rozhodly v rozporu s dobrými mravy a principem spravedlnosti. K ohodnocení všech složek SJM mělo dojít ke stejnému datu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII ruší a věc se vrací k novému projednání. Též navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto, přičemž se podrobně vyjádřil k jednotlivým námitkám žalované uvedeným v dovolání. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 9. Dovolatel je povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (dostupné, stejně jako další níže uvedena rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. 10. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalované je na samé hraně projednatelnosti, neboť žalovaná převážně polemizuje se závěry nalézacích soudů, aniž by v dovolání byla explicitně obsažena zobecnitelná právní otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 11. Z obsahu dovolání je nicméně patrné, že žalovaná brojí proti postupu nalézacích soudů, které – na základě znaleckého posudku (viz bod 22 prvostupňového rozsudku) – stanovily hodnotu obchodního podílu ve společnosti XY (dále též jen „podíl“) podle stavu ke dni zániku SJM (tj. 1 627 000 Kč), nikoliv ke dni jeho vypořádání (tj. 5 320 000 Kč). Žalovaná má přitom za to, že v tomto případě soudy špatně posoudily kritéria pro vyslovení disparity na vypořádávaném SJM, neboť dostatečně nepřihlédly k péči žalované o domácnost a děti, čímž měla být zásluhovost žalobce na navýšení hodnoty „vyvážena“. Závěr o disparitě, který se v tomto konkrétním případě promítl v časovém hledisku ocenění podílu, proto nepovažovala za správný a souladný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2362/2018, který byl také jediným rozhodnutím, na které žalovaná v dovolání odkázala a s nímž mají být závěry odvolacího soudu v rozporu; tak tomu však v dané věci