23 Cdo 1242/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1242/2025-251 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Valbek, spol. s r.o., se sídlem v Liberci, Vaňurova 505/17, identifikační číslo osoby 48266230, zastoupené Mgr. Martinem Heiplíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalované BOOKQUET Holdings s.r.o., se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 323/27, identifikační číslo osoby 06667139, zastoupené Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1899/112, o zaplacení 822 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 247/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2024, č. j. 53 Co 282/2024-222, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhá zaplacení 822 800 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo. Žalovaná podala včasný odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 1, ve kterém vyjádřila nesouhlas s nárokem žalobkyně, zcela jej neuznala s tím, že je „neopodstatněný, založený na nepravdivých tvrzeních a v rozporu se skutkovým stavem“ a uvedla, že se k návrhu vyjádří ve lhůtě stanovené elektronickým platebním rozkazem. V reakci na následnou výzvu soudu (vydanou po uplynutí lhůty k vyjádření uvedené v elektronickém platebním rozkazu) žalovaná odkázala na své dřívější vyjádření ze dne 4. 10. 2022, které však nebylo nalezeno v informačním systému soudu a žalovaná na dodatečnou výzvu již nebyla schopna doložit jeho odeslání s ohledem na uplynutí lhůty tří měsíců od jeho odeslání do datové schránky soudu. 2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 20. 8. 2024, č. j. 14 C 247/2022-201, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh žalované ze dne 25. 1. 2023 na vydání rozsudku pro uznání. 3. Soudy obou stupňů svá rozhodnutí (s podrobnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu) odůvodnily tím, že nejsou dány podmínky pro aplikaci fikce uznání a vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného. V posuzované věci však žalovaná byla od počátku aktivní (podala odpor, v němž uvedla, že nárok neuznává, na výzvu soudu reagovala podáním ze dne 14. 12. 2022, v němž odkázala na své podání ze dne 4. 10. 2022, na další výzvu soudu ze dne 23. 2. 2023, že se ve spise takové podání nenachází, obratem zaslala podaní datované 4. 10. 2022 včetně příloh, z nichž se podávalo, že vždy neprodleně reagovala na sdělení a výzvy (i předžalobní) žalobkyně, i v dalším průběhu řízení se aktivně účastnila projednávání žaloby včetně účasti na jednáních, na nichž byla vyslechnuta řada svědků a v mezidobí probíhala smírná jednání účastníků). Vydání rozsudku pro uznání v takové situaci by podle soudů nižších stupňů bylo formalistickým postupem, kterým by došlo k porušení práva žalované na soudní ochranu, jehož součástí je i právo, aby se účastník řízení mohl účastnit jednání před soudem a aby se k věci mohl vyjádřit. 4. Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Konkrétně žalovaná namítala, že odvolací soud odkázal na judikaturu, která není přiléhavá na posuzovanou věc, v níž vyjádření žalované ke kvalifikované výzvě nebylo soudu doručeno, v odporu nebyly uvedeny žádné věcné argumenty na její obranu (pouze obecný nesouhlas s nárokem, který zcela neuznávala), a žalovaná byla od počátku řízení zastoupena advokátem (nešlo o osobu právně neznalou). Podle žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3207/20, podle kterého je vydání rozsudku pro uznání vyhrazeno jen těm případům, kdy žalovaný na výzvu nereaguje buď vůbec, nebo v reakci neuvede žádný věcný argument na svoji obranu (nepostačí jen prosté tvrzení, že žalovaný uplatněný nárok neuznává), případně soud na základě úvahy, kterou v rozsudku pro uznání přesvědčivě odůvodní, dospěje k závěru, že neúplné vyjádření žalovaného je v konkrétním případě vedeno jen snahou o oddálení rozhodnutí ve věci samé. 6. Žalovaná dále vytýkala odvolacímu soudu, že se v napadeném usnesení nevypořádal s její námitkou, že jsou-li kumulativně naplněny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř., fikce uznání nastává ze zákona, a soud tak měl vydat rozsudek pro uznání. Odvolacímu soudu rovněž vytkla, že svým výkladem fakticky rozšířil hypotézu právní normy obsažené v zákoně, přičemž výklad zákona podle ní nesmí být neomezený a musí mít své ústavní mantinely a nemůže jím být měněn obsah zákonného ustanovení. Rozšířením podmínek pro uplatnění dispozice zákonné normy, jak jej učinil odvolací soud, bylo podle žalované porušeno její právo na spravedlivý proces. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kterou citovala, a jež podle ní byla respektována v napadeném usnesení. Podle žalované dovolání trpí též vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit (pro každý jednotlivý dovolací důvod), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. obsahujícího čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát. Z dovolání tedy musí být zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího osudu (příp. Ústavního soudu) se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní právní otázky, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (dosud judikaturně neřešená) má být dovolacím soudem vyřešena, která konkrétní (již opakovaně judikaturně řešená) otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována vzájemně rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má nyní při řešení konkrétní právní otázky odklonit (vyřešit ji nyní jinak). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (příp. Ústavního soudu), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, jež je veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https:/