23 Cdo 1323/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1323/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2021 Spisová značka:23 Cdo 1323/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1323.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 12. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3281/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1323/2021-281 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Dr. Ing. Martinou Jankovskou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38, za účasti BIOINVEST KUNČINA s. r. o., se sídlem v Kunčině, č. p. 290, identifikační číslo osoby 28616928, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 130/2019, o dovolání účastnice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 29 Co 304/2020-252, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Účastnice je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 4. 2020, č. j. 25 C 130/2019-199, rozhodl, že žalobkyně není povinna zaplatit účastnici částku 1.038.263 Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů správního řízení částku 11.011 Kč (výrok I.), čímž se nahrazuje rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 7. 5. 2019, č. j. 05645-46/2017-ERU, a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. SLS-05645/2017-ERU, č. j. 05645-39/2017-ERU (výrok II.). Současně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). K odvolání účastnice odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání účastnice se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, příp. za nedůvodné. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání účastnice rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku výkladu ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 477/2012 Sb., o stanovení druhů a parametrů podporovaných obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny, tepla nebo biometanu a o stanovení a uchovávání dokumentů (dále jen „vyhláška č. 477/2012 Sb.“), a s tím související možnosti analogického použití tohoto ustanovení na případy, kdy je spalován bioplyn. Dle dovolatelky odvolací soud věc posoudil nesprávně, když ve vztahu ke spalování bioplynu neuplatnil analogii. Nejvyšší soud se k otázce užití analogie a předpokladů pro její užití obecně vyjádřil již např. ve svém rozsudku ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015, ve kterém vyslovil: „Předpokladem užití analogie jako nástroje soudcovského dotváření práva je závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu. O takovou mezeru se jedná toliko v případě, kdy argumenty teleologického výkladu, které jsou relevantní při interpretaci příslušného ustanovení, platí i pro skutkové stavy, které nelze podřadit pod nejširší jazykový význam tohoto ustanovení. Stav, kdy pro jeden případ, znaky jehož skutkové podstaty jsou popsány v hypotéze právní normy, tu z jejího jazykového výkladu vyplývá určitý následek stanovený v dispozici, pro jiný případ však nikoliv, ačkoliv se teleologie tohoto ustanovení (vzhledem k hodnotám a principům, na nichž je založen právní řád) vztahuje stejně na oba případy, se neslučuje s principem hodnotové bezrozpornosti právního řádu a opodstatňuje závěr o neúplnosti zákona, který je možno a nutno dotvořit prostřednictvím judikatury (srov. z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01, uveřejněný pod číslem 80/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, uveřejněný tamtéž pod číslem 34/2006, nález ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05, uveřejněný v téže sbírce pod číslem 64/2006, nález ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 3/06, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky, a nález ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, uveřejněný tamtéž pod číslem 221/2007, z judikatury Nejvyššího soudu pak např. rozsudky ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2670/2012, ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1519/2012, a v právní doktríně např. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 228).“ V rozsudku ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že prvním předpokladem použití analogie je existence mezery v právu a dalším předpokladem použití analogie je existence právní normy upravující obdobnou skutkovou podstatu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 566/2020). Je-li určitá skutková podstata zákonem upravena, je vyloučeno, aby konkrétní situace, která se pod tuto skutkovou podstatu dá podřadit, byla řešena podle právní úpravy obsažené v jiném zákoně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3709/2016). V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k otázce tzv. společného spalování bioplynu s jiným palivem zde neexistuje mezera v právu, kterou by bylo třeba vyplnit analogickou aplikací ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 477/2012 Sb. Dle odvolacího soudu je význam pojmu „společné spalování“ použitého v ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie (dále jen „zákon č. 165/2012 Sb.“), dobře seznatelný. Odvolací soud se ztotožnil se zá