23 Cdo 1479/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1479/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 7. 2018 Spisová značka:23 Cdo 1479/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1479.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 52 odst. 2 předpisu č. 165/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1479/2018-183 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně – Děčín IV-Podmokly, Teplická 874/8, PSČ 405 02, IČO 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, proti žalované ArcelorMittal Ostrava a.s., se sídlem v Ostravě – Kunčicích, Vratimovská 689/117, PSČ 719 00, IČO 45193258, zastoupené Mgr. Pavlem Říhou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, PSČ 702 00, o zaplacení částky 26 177 615,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 131 C 85/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 8 Co 420/2017–125, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 66 647 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Říhy, advokáta, se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, PSČ 702 00. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 2. října 2017, č. j. 131 C 85/2016-85, zastavil řízení o žalobě došlé soudu dne 19. 12. 2016, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 26 177 615,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 016 614,50 Kč od 20. 12. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 705 626,28 Kč od 14. 1. 2014 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 455 375,10 Kč od 7. 2. 2014 do zaplacení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 047 105 Kč (výrok pod bodem III) a rozhodl, že po právní moci předmětného rozhodnutí bude věc postoupena Energetickému regulačnímu úřadu, se sídlem Masarykovo náměstí 5, 586 01 Jihlava (výrok pod bodem IV). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 8 Co 420/2017–125, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Podle žalobkyně je dána přípustnost dovolání tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předmětnou otázkou je otázka pravomoci rozhodnout o nároku provozovatele distribuční soustavy na zaplacení nedoplatku ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny vůči jeho zákazníkovi (dále též jen „příspěvek POZE“), když má za to, že odvolací soud nesprávně vyslovil nedostatek pravomoci soudu spor rozhodnout a věc postoupil Energetickému regulačnímu úřadu (dále též jen „ERÚ“). Žalobkyně se domnívá, že předmětný spor nenáleží do rozsahu ani jednoho z odstavců § 52 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“). Do rozsahu § 52 odst. 1 zákona o POZE nenáleží, jelikož jde o spor vzniklý v kontextu financování podpory, nikoliv podpory samé. Dovolatelka rovněž odmítá aplikaci § 52 odst. 2 zákona o POZE, neboť má za to, že samotnou povahu sporu lze fakticky řadit k žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Podle žalované se reálně z důvodu neuhrazení žalobkyní fakturované výše nákladů spojených s podporou elektřiny v plné výši nesnížil majetek o tolik, o kolik se snížit měl, v tomto směru se proto žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně. Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení je pak podle žalobkyně nesporně dána pravomoc k rozhodnutí příslušného civilního soudu, nikoli ERÚ. Podle dovolatelky navíc není z napadeného rozhodnutí zřejmé, zda odvolací soud dovodil pravomoc ERÚ spor rozhodnout z důvodu, že jde o plnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE nebo o nárok na splnění peněžité povinnosti sjednané na základě zákona o POZE, přičemž oba tyto důvody je třeba považovat za rozdílné. Podle dovolatelky není žádným ustanovením zákona o POZE, ani zákonem č. 485/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, (dále jen „EZ“), založena pravomoc ERÚ rozhodnout v předmětném sporu a pravomoc ERÚ rozhodovat určité spory související povahy nelze výkladem rozšířit tak, aby zahrnovala i předmětný spor. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se řízení nezastavuje, případně aby napadené rozhodnutí zrušil, zrušil i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka současně navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí, protože v opačném případě může dojít k situaci, kdy ERÚ bude rozhodovat o nároku uplatněném v žalobě dříve, než dojde k vydání rozhodnutí dovolacího soudu. K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když žalobkyně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok usnesení odvolacího soudu o potvrzení usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci ERÚ; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud se k otázce pravomoci ERÚ rozhodnout o nároku provozovatele distribuční soustavy vůči výrobci elektřiny na poskytnutí peněžitého plnění k financování podpory elektřiny již vyjádřil, a to v usnesení ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. 23 Cdo 258/2018. Ve věci projednávané pod sp. zn. 23 Cdo 258/2018 bylo žalobkyní, jakožto provozovatelem regionální soustavy, požadováno po žalované, jako výrobci elektřiny, plnění, jímž je složka ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny ve smyslu zákona o POZE, a to za období od 1. října 2013 do 31. prosince 2013. V usnesení ze dne 9. 7. 2018, č. j. 23 Cdo 258/2018-158, Nejvyšší soud vyložil, že odvolací soud správně dovodil, že z povahy uplatněného nároku je zřejmé, že se jedná o soukromoprávní vztah mezi účastníky, což ale neznamená, že tato skutečnost vylučuje, aby o něm rozhodoval ERÚ, jako správní úřad. Zákon o POZE rozlišuje podporu vybraných zdrojů energie a financování této podpory. Z hlediska pravomoci pak zákon o POZE, v rozhodném znění, odlišuje spory týkající se podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů, elektřiny z druhotných zdrojů nebo elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, podpory decentrální výroby elektřiny, podpory tepla a podpory biometanu (§ 52 odst. 1) a další spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, nebo povinnosti vrácení neoprávněně čerpané podpory podle § 51 (§ 52 odst. 2). V řešené věci se nejedná o spor týkající se samotné podpory, nej