Nejvyšší soud 23 Cdo 1779/2026 – Žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 24. 9. 2024, č. j. 25 C 256/2019-434, zamítl žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 3. 2021, č. j. 25 C 256/2019-493 (výrok I), zamítl žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 218/2021-634 (výrok II), zamítl žalobu na obnovu řízení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).

Rozhodl tak o žalobě pro zmatečnost, kterou žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalobkyně napadly rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 3. 2021, č. j. 25 C 256/2019-493, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021, č. j. 12 Co 218/2021-634. Žalobkyně a vedlejší účastnice tvrdily, že byly naplněny důvody zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaná vůbec nemá procesní způsobilost být účastníkem řízení, protože fakticky neexistuje; podle § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud nepřipustil zastoupení žalobkyně obecným zmocněncem a způsobil tak zmatečnostní vadu spočívající v nedostatku zastoupení žalobkyně; a podle § 229 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř., neboť oba napadené rozsudky vydali soudci, kteří měli být z projednávání věci vyloučeni pro jejich podjatost a kteří ve věci rozhodli v neprospěch žalobkyně v důsledku jimi spáchaných trestných činů. Soud prvního stupně rozhodl zároveň o žalobě žalobkyně a vedlejší účastnice na obnovu řízení.

K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2025, č. j. 12 Co 160/2025-534, zamítl návrh vedlejší účastnice na přerušení odvolacího řízení ze dne 16. 9. 2025 a ze dne 25. 9. 2025 (první výrok), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud zamítl návrh vedlejší účastnice na přerušení řízení, neboť nebylo v rozporu s názorem vedlejší účastnice třeba pokládat předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Vedlejší účastnice na straně žalobkyně navrhovala položení předběžných otázek ve vztahu ke způsobu určení konkrétních soudců, kteří v dané věci rozhodovali, a ve vztahu k výkladu k předpisů České republiky, konkrétně „zda je výklad, který zvýhodňuje a upřednostňuje ochranu majetků oligarchů před ochranou majetku ostatních občanů, souladný s Lisabonskou smlouvou a Protokolem č. 17 k Lisabonské smlouvě o přednosti práva EU“. Odvolací soud konstatoval, že soudci byli v dané věci určení podle českého vnitrostátního práva, nikoliv podle práva EU, a že ve věci nebylo vykládáno právo EU, proto ani jedna z otázek není pro řízení relevantní. Odvolací soud se dále ztotožnil s právním posouzením jednotlivých zmatečnostních důvodů soudem prvního stupně. Námitka o procesní nezpůsobilosti žalované být účastníkem řízení z logiky věci představuje kontradiktorní námitku, která přísluší jen žalované, k poškození jejíchž práv by v takové situaci došlo, přičemž odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu. K námitce o nepřipuštění zastoupení žalobkyně obecným zmocněncem odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v řízení netvrdí, že by neměla procesní způsobilost a že by zde nebyla osoba oprávněná za ni jednat, čímž pádem není naplněn § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyní tvrzený zmatečnostní důvod spadá pod § 229 odst. 3 o. s. ř., přičemž o nepřipuštění obecného zmocněnce rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2021, č. j. 12 Co 218/2021-580, a v souladu s § 235 odst. 1 o. s. ř. se touto námitkou žalobkyně zabýval v usnesení ze dne 18. 7. 2025, č. j. 12 Co 218/2021-144, a shledal ji nedůvodnou. Ve vztahu k podjatosti soudců, kteří rozhodovali v řízení před soudem prvního i druhého stupně, odvolací soud konstatoval, že žalobkyně ani vedlejší účastnice neuvádí, jaký konkrétní poměr k věci, účastníkům nebo jejich právním zástupcům soudci mají, či zda v odvolacím řízení rozhodoval soudce, který rozhodoval v řízení před soudem prvního stupně, a pouze poukazují na jejich zapojení do konspirativního spiknutí prostupujícího celým justičním systémem a nepřátelský postoj vůči statutárnímu orgánu vedlejší účastnice. Údajné ignorování podání vedlejší účastnice ze dne 22. 5. 2020 konkrétním soudcem je pak pouze postup soudce v řízení, který ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. není důvodem pro vyloučení soudce. Žalobkyně a vedlejší účastnice rovněž neuvedly jakýkoliv konkrétní trestný čin soudců, v důsledku kterého by bylo rozhodnuto v neprospěch žalobkyně. Ve vztahu k návrhu žalobkyně a vedlejší účastnice na obnovu řízení podle § 228 o. s. ř. se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobkyně ani vedlejší účastnice neuvedly a neoznačily žádné konkrétní skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohly použít v původním nebo odvolacím řízení. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Usnesení odvolacího soudu napadly žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovaly podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení „otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak“.

Tyto otázky podle dovolatelek spočívají v nerespektování jejich vlastnického práva a v pochybení soudů nižších soudů, jestliže pracovaly toliko s částí spisu. Dovolatelky dále předkládají dovolacímu soudu návrhy, které již předložily soudům nižším stupňů, týkající se nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu. Dále namítají, že ze strany soudů nižších stupňů došlo k porušení poučovací povinnosti a navrhují Nejvyššímu soudu, aby provedl označené důkazy k prokázání důvodnosti dovolání, které odmítl provést odvolací soud.

Dovolatelky rovněž navrhují přerušení řízení a položení několika předběžných otázek ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské Unie Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž tyto otázky směřují zejména na nedodržování přednosti práva Evropské unie ze strany soudů nižších stupňů.

Dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, nejprve posoudil, zda byla podána osobami oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a zda jsou přípustná podle § 238 o. s. ř.

Dovolání vedlejší účastnice bylo podáno osobou, jež k podání dovolání není oprávněna a je tak subjektivně nepřípustné podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 482/2023, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16).

Dovolání žalobkyně proti prvnímu výroku napadeného usnesení, kterým odvolací soud odmítl návrh vedlejší účastnice na přerušení řízení, není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se tímto rozhodnutím odvolací řízení nekončí, a není přípustné ani podle § 238a o. s. ř.

Dovolání žalobkyně proti třetímu výroku napadeného usnesení, kterým odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle § 238 písm. h) o. s. ř.

Ve vztahu k dovolání žalobkyně proti druhému výroku napadeného usnesení odvolacího soudu, jež bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti.

Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání žalobkyně je v tomto rozsahu vadné, neboť dovolatelka nedostála požadavku (upravenému v § 241a odst. 2 o. s. ř.) na vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované části dovolání), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013).

Předpoklad přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud Nejvyšší soud posuzuje splnění formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Dovolatelka v podaném dovolání nevymezuje žádnou konkrétní otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, a kterou by se tak mohl dovolací soud zabývat (ta nevyplývá ani z celkového obsahu dovolání). Dovolatelka v dovolání pouze namítá, že odvolací soud nerespektoval vlastnické právo (přičemž touto námitkou míří na rozhodnutí, proti němuž podala žalobu pro zmatečnost), že soudy nižších stupňů měly k dispozici pouze nekompletní spis, že soudy porušily svou poučovací povinnost, a dále opakuje své námitky ve vztahu k podle ní nesprávnému obsazení senátu odvolacího soudu provázané se žádostí o položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie.

Dovolatelka dále v dovolání namítá porušení různých svých práv (právo na spravedlivý proces, právo na řádné a spravedlivé řízení, právo být souzen zákonným a nestranným soudem, právo na pokojné užívání majetku, právo nebýt diskriminován), cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího soudu, avšak bez vazby na konkrétní otázku procesního práva, kterou měl odvolací soud v napadeném usnesení vyřešit rozdílně od takové judikatury (hmotněprávní otázky odvolací soud v napadeném usnesení neřešil a ostatně vzhledem k jeho ryze procesní povaze ani řešit nemohl).

Pro úplnost lze dodat, že podle judikatury Ústavního soudu může být přípustné dovolání pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Dovolatel je však i v takovém případě povinen řádně vymezit právní otázku a vyjádřit její vztah k judikatuře Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu. Sama o sobě námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 2310/19, či ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně a vedlejší účastnice nejsou projednatelná, nevznikla Nejvyššímu soudu, jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, povinnost položit předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della Sanità, 283/81).

K návrhu dovolatelek na provedení jimi označených důkazů Nejvyšší soud připomíná, že dovolací soud neprovádí dokazování a vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, popř. soudem odvolacím. V dovolacím řízení platí, že pro soud je rozhodující skutkový a právní stav k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu (§ 241a odst. 1 o. s. ř. a § 243f odst. 1 o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání vedlejší účastnice není subjektivně přípustné, dovolání žalobkyně není zčásti objektivně přípustné, zčásti trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a jež nebyly žalobkyní odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.