23 Cdo 1861/2021 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1861/2021-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, proti žalovanému A. D., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Pavlem Kroupou, advokátem se sídlem ve Vonoklasech, Konečná 88, PSČ 252 28, o zaplacení 148 927 Kč příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 368/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 35 Co 412/2020-96, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 35 Co 412/2020-96, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 35 Co 412/2020-96, výrokem I změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 7. 2020, č. j. 5 C 368/2018-61, tak, že žaloba se zamítá; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni požadovanou částku představující pojistné plnění zaplacené poškozeným, kterým vznikla škoda při dopravní nehodě způsobené žalovaným. Odvolací soud nesdílel závěr soudu prvního stupně, že tzv. postižní (regresní) právo ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), bylo uplatněno oprávněně. Odvolací soud vycházel při právním posouzení věci z následujícího skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 21. 6. 2017 pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Dne 8. 7. 2017 byl žalovanému zadržen řidičský průkaz. Následně dne 30. 8. 2017 došlo k dopravní nehodě, za níž byl shledán odpovědný žalovaný, který při jízdě s motorovým vozidlem nedodržel dostatečnou vzdálenost od před ním jedoucího vozidla, zezadu do něj narazil a v důsledku toho došlo k řetězovému poškození dalšího vozidla. Rozhodnutím správního orgánu ze dne 15. 1. 2018 byl žalovaný shledán odpovědným za spáchání přestupku – výše popsané dopravní nehody. Následně dne 11. 9. 2017 nabyl právní moci trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 7. 2017, č. j. 6 T 159/2017-32, kterým byl žalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Do uvedeného trestu uloženého v rozsahu 18 měsíců trestní soud započetl dobu zadržení řidičského průkazu od 8. 7. 2017 do 11. 9. 2017. Žalobkyně postupně poškozeným z dopravní nehody zaplatila celkem částku 148 927 Kč jako pojistné plnění z předmětné pojistné smlouvy uzavřené s žalovaným. Odvolací soud sice konstatoval, že žalobkyní uplatněný nárok neodporuje zamýšlenému účelu § 10 zákona č. 168/1999 Sb., neboť z provedených důkazů vyplývá, že žalovaný porušil zákaz řízení motorového vozidla po zadržení řidičského průkazu stanovený v § 118b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), ovšem z doslovného znění zákona dovodil, že ustanovení § 10 odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 168/1999 Sb. lze aplikovat pouze v případě, že se prokáže absence řidičského oprávnění u pojištěného, či pokud se prokáže řízení v rozporu s uloženým zákazem činnosti řídit vozidlo, což v řešené věci nebylo naplněno. Žalovaný totiž v době dopravní nehody (30. 8. 2017) ještě řidičské oprávnění měl, pozbyl ho až dne 11. 9. 2017, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým mu byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel. Na žalovaného sice po zadržení řidičského průkazu dopadal zákaz řízení stanovený v § 118b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., ale podle odvolacího soudu nelze dovodit, že tím žalovaný pozbyl řidičské oprávnění ve smyslu § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. Odvolací soud rovněž uzavřel, že vznik postižního práva nelze dovodit ani z § 10 odst. 1 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb., neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo [ve smyslu ustanovení § 52 odst. 1 písm. g) a § 73 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „trestní zákoník“)], jak je výslovně uvedeno v ustanovení § 10 odst. 1 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb. Odvolací soud proto změnil vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka, zda má pojišťovna postižní právo podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. v případě, že řidič způsobí dopravní nehodu v době, kdy je mu zadržen řidičský průkaz. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že v takovém případě je postižní právo pojišťovny dáno, odvolací soud dospěl k opačnému závěru. Žalobkyně je přesvědčena, že právní posouzení odvolacího soudu odporuje smyslu a účelu aplikované právní normy, neboť bylo-li prokázáno, že žalovaný porušil svou zákonnou povinnost tím, že vozidlo řídil v době po zadržení řidičského průkazu, je spravedlivé požadovat, aby i po dobu, kdy je řidičský průkaz „pouze“ zadržen, trvaly všechny důsledky následně uloženého zákazu činnosti řídit motorové vozidlo a žádat, aby v takovém případě řidič nesl finanční zátěž svého protiprávního jednání. Dovolatelka poukázala i na to, že pojištění odpovědnosti za škodu plní společensky žádoucí ochranu zájmů poškozených. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil nebo změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud, jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“)], po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka, zda má pojišťovna postižní právo podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. v případě, že řidič řídí po zadržení řidičského průkazu v rozporu se zákazem stanoveným v § 118b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. a způsobí dopravní nehodu, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nejvyšší soud se proto zabýval důvodností dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, s výjimkou řízení vozidla osobou, která se učí vozidlo řídit nebo skládá zkoušku z řízení vozidla, a to vždy pouze pod dohledem oprávněného učitele nebo řidiče cvičitele individuálního výcviku. Podle § 10 odst. 1 písm. h) zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo. Podle § 118b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. po dobu zadržení řidičského průkazu nesmí držitel řidičského oprávnění řídit motorové vozidlo. Odvolací soud při právním posouzením věci vycházel z doslovného znění § 10 odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 168/1999 Sb. V době, kdy žalovaný způsobil dopravní nehodu, byl stále držitelem řidičského oprávnění (řidičský průkaz mu byl v té době „pouze“ zadržen), a zároveň mu nebyl dosud uložen zákaz činnosti řídit vozidlo ve smyslu § 52 odst. 1 písm. g) a § 73 trestního zákoníku. S ohledem na doslovné znění § 10 zákona č. 168/1999 Sb. tak odvolací soud dospěl k tomu, že zákonné předpoklady pro vznik regresního práva pojistitele nebyly naplněny. Při interpretaci a aplikaci práva ovšem nelze vycházet pouze z doslovného znění zákona a spoléhat se pouze na jazykovou metodu výkladu. K nutnosti neomezit se při interpretaci a aplikaci práva pouze na jazykový výklad