Nejvyšší soud 23 Cdo 1937/2026 – Přípustnost dovolání

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 1. 2026, č. j. 25 C 30/2022-426, zastavil odvolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 9. 2025, č. j. 25 C 30/2022-296, neboť žalovaná nezaplatila soudní poplatek z odvolání ve lhůtě jí k tomu stanovené (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 3. 2026, č. j. 53 Co 69/2026-438, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V konkrétnosti odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně) vytýká, že podání žalované ze dne 16. 11. 2025 (č. l. 409) hodnotil toliko dle jeho formálního označení jako „žádost o prodloužení lhůty [k zaplacení soudního poplatku z odvolání]“, aniž by je v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 o. s. ř. posoudil dle jeho obsahu jako žádost o postup ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, případně jako žádost o osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř. Současně namítá, že odvolací řízení bylo ve fázi před soudem prvního stupně stiženo vadou, pakliže usnesení o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty (kdy tuto kvalifikaci dovolatelka sporuje) vydala asistentka soudce (v dovolání nesprávně označena jako vyšší soudní úřednice), aniž by pro potenciálně právní nebo skutkovou složitost věci postupovala v souladu s ustanovením § 7 písm. a) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, a věc předložila předsedovi senátu.

Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadená rozhodnutí považuje za jednoznačná, srozumitelná a odpovídající obsahu podání žalované i stavu spisu, a proto by mělo být dovolacím soudem jako „zjevně bezdůvodné“ odmítnuto.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v poměrech řešené věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto požadavku však dovolatelka, měla-li za to, že by přípustnost dovolání měla zakládat rovněž námitka, že usnesení o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty vydala asistentka soudce, nedostála. Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby tyto předpoklady na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Rovněž Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, popř. též jeho usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).

Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve světle zákonného požadavku § 41 odst. 2 o. s. ř. ustálena v závěru, že při posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1716/2020, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 21/2023, nebo ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3487/2024). Tato východiska reflektuje rovněž dovolatelkou odkazovaný odstavec 45 usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 2/2014-17 (jehož závěry přebírá, mimo jiné, rovněž dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1958/2024), podle něhož si soud žádost o povolení splátek soudního poplatku [jakkoliv se v poměrech řešené věci o takovou žádost nejednalo ani dle svého formálního označení] posoudí podle obsahu buď jako žádost o osvobození od soudního poplatku, o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, nebo jako žádost podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Nelze však odhlédnout, že posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012).

Jakkoliv proto dovolatelka v předmětném podání ze dne 16. 11. 2025 (které jako jediné bylo možno zohlednit, neboť pozdější podání již byla učiněna po uplynutí lhůty určené k zaplacení soudního poplatku) poukazuje na svou nepříznivou finanční situaci a sociální situaci své jednatelky, nelze mít za to, že by se soudy nižších stupňů odchýlily od výše připomenutých závěrů ustálené rozhodovací praxe, posoudily-li je jako žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, a nikoliv jako žádost o osvobození od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř. nebo jako žádost o postup ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Z obsahu podání – nahlíženého v jeho celistvosti – totiž vyplývá, že tvrzeními o nepříznivé finanční situaci dovolatelka neusilovala o osvobození od povinnosti platit soudní poplatky, nýbrž jimi toliko dokládala, proč nebyla schopna dostát výzvě k zaplacení soudního poplatku v soudem určené 15denní lhůtě (do 18. 11. 2025). Posouzení obsahu předmětného podání jako žádosti o osvobození od soudních poplatků odporuje rovněž skutečnost, že dovolatelka výslovně ohlašovala předpokládanou schopnost uhradit vyměřený soudní poplatek do 31. 1. 2026. Podání dovolatelky neodpovídalo dle svého obsahu ani žádosti o postup ve smyslu § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, a to již proto, že dovolatelka nesdělila ve lhůtě určené soudem ve výzvě k zaplacení soudního poplatku relevantní skutečnosti, které měly vést soud prvního stupně k postupu podle tohoto ustanovení (z obsahu podání nevyplývá již první předpoklad tohoto postupu, a sice sdělení okolností, jež by osvědčovaly existenci nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla žalované vzniknout újma).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.