23 Cdo 1999/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1999/2024-117 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně IR.Construction s.r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, Drážďanská 856/74b, identifikační číslo osoby 25041738, zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 2 075 043,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 21/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 36 Co 12/2024-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 473 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 2 075 043,40 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku části ceny díla zhotoveného pro žalovanou podle realizační smlouvy ze dne 25. 3. 2021. Žalovaná v řízení namítala zánik uplatněné pohledávky z důvodu jednostranného započtení své pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ve stejné výši vzniklé z důvodu porušení povinnosti žalobkyně (včas – 14 dnů před uplynutím platnosti bankovní záruky – předložit žalované doklad o prodloužení bankovní záruky či o vzniku bankovní záruky nové, aby po celou dobu provádění díla a trvání záruční lhůty byla poskytována bankovní záruka) vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 24. 7. 2012. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 10. 2023, č. j. 39 C 21/2023-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 2 075 043,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 208 068,36 Kč (výrok pod bodem II) a státu ve výši 101 753 Kč (výrok pod bodem III). 3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni ve výši 40 946,40 Kč (výrok II). 4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu jeho výroků I a II) včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou konkrétně citovala) při řešení otázky moderace smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo uzavřené v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“) tím, že vycházel z hodnocení přiměřenosti konkrétního nároku, a nikoliv z hodnocení přiměřenosti samotného ujednání o smluvní pokutě (vzal za rozhodující kritéria pro určení přiměřenosti smluvní pokuty okolnosti vztahující se k povaze konkrétního porušení povinnosti a jeho rozsahu a též zkoumání existence vzniku škody, a nikoliv okolnosti rozhodné pro sjednání smluvní pokuty), a dále tím, že odmítl jinak judikaturou ustáleně akceptovanou výši 0,5 % denně z hodnoty závazku a pominul autonomii vůle smluvních stran (dále jen „první otázka“). V této souvislosti formulovala též otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud též odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda „je vznik a výše škody významnou okolností při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty, jež plní ryze sankční funkci“ (dále jen „druhá otázka“) a otázku podle žalované dosud judikaturně neřešenou, zda „má okolnost, že smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, vliv na to, zda soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty má přihlížet k základnímu principu soukromého práva, kterým je autonomie smluvní vůle“ (dále jen „třetí otázka“). 6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalované odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výrokům o náhradě nákladů řízení (proti výroku II a části výroku I) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Ve vztahu k nim žalovaná neuvádí žádnou dovolací argumentaci a jejich zrušení se zjevně domáhá pouze s ohledem na to, že jde o výroky akcesorické. Nadto podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání proti takovým výrokům není přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). 11. Druhá a třetí otázka ve svém základu fakticky rozvíjí pouze otázku první týkající se postupu soudu při zkoumání nepřiměřenosti smluvní pokuty a její moderaci podle § 301 obch. zák., jež byla pro napadené rozhodnutí určující. Nadto na řešení druhé otázky tak, jak byla žalovanou výslovně formulována, napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť při její formulaci žalovaná v dovolání vychází ze skutkového závěru, že smluvní pokuta v posuzované věci plnila „ryze sankční funkci“, avšak takový závěr odvolací soud neučinil, neboť vycházel ze zjištění o preventivní funkci smluvní pokuty spojené s funkcí donucovací a následné funkci uhrazovací (srov. odstavec 25 rozhodnutí soudu prvního stupně a odstavec 18 napadeného rozhodnutí). Žalovaná i v rámci argumentace k druhé otázce fakticky zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o tom, jaké funkce smluvní pokuta v dané věci měla plnit, a svou dovolací argumentaci staví na vlastním skutkovém závěru. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.) 12. K první otázce dovolací soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi k použití moderačního práva podle § 301 obch. zák., podle níž se úvaha soudu o snížení nepřiměřeně sjednané smluvní pokuty skládá ze tří fází. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly, a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze, kdy posoudí, zdali použije svého moderačního práva či nikoli; § 301 obch. zák. zakotvuje právo, nikoli povinnost soudu snížit nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu. Zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje třetí fáze jeho rozhodování, kdy posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vy