23 Cdo 2141/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2141/2025-645 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. V. a b) K. V., proti žalované JUDr. Dagmar Císařovské, se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 1882/12, identifikační číslo osoby 66230667, zastoupené Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 1882/12, o zaplacení 1 744 830 Kč s příslušenstvím, o žalobě žalované na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 109/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2025, č. j. 53 Co 142/2025-631, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaná se žalobou na obnovu řízení podanou dne 11. 6. 2024 a doplněnou dne 11. 7. 2024 domáhala obnovy řízení ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 5. 2015, č. j. 18 C 109/2012-337, jehož výrok I, III a IV nabyl ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2017, č.j. 53 Co 460/2016-464, právní moci dne 11. 10. 2017 a jehož výrok II nabyl právní moci dne 29. 7. 2015. Napadeným rozsudkem ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu uložil soud žalované povinnost zaplatit původní žalobkyni (právní předchůdkyni žalobců) částku 1 725 483 Kč s příslušenstvím. Žalovaná se domáhala obnovy řízení s odůvodněním, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2024, č. j. 24 Co 135/2011-1706, rozhodl po zrušení jeho předešlého usnesení Ústavním soudem tak, že i J. Ž., resp. její právní nástupce L. Ž., dědí podíly na nemovitých věcech, z nichž byl odvozen nárok původní žalobkyně v řízení vedeném pod sp. zn. 18 C 109/2012, a je tak zpochybněna aktivní legitimace původní žalobkyně v řízení a též částka, kterou žalovaná na základě pravomocného rozhodnutí v této věci zaplatila. Tyto skutečnosti, které v původním řízení před vydáním rozhodnutí nemohla žalovaná uplatnit, podle ní mohly přivodit rozhodnutí pro ni příznivější. 2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 13. 2. 2025, č. j. 18 C 109/2012-620, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 předmětnou žalobu na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 209/2012 zamítl a kterým uložil žalované povinna zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žaloba na obnovu řízení podaná žalovanou dne 11. 6. 2024 byla podána opožděně, tj. po uplynutí objektivní tříleté lhůty od právní moci napadeného rozsudku. 3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním (výslovně směřujícím proti oběma jeho výrokům) a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a rozhodl tak, že obnova řízení se povoluje. Žalovaná namítala nesprávné právní posouzení předmětné žaloby na obnovu řízení jako opožděně podané z důvodu zmeškání objektivní lhůty a soudům vytýkala, že se tak nezabývaly tvrzenými důvody pro obnovu řízení. Poukázala na to, že žalobu na obnovu řízení podala již dne 26. 2. 2019, avšak tato byla odmítnuta jako předčasná. K tomuto postupu se soudy nevyjádřili, přestože v uvedené dřívější žalobě předjímala nebezpečí z prodlení. Zdůraznila, že není její chybou, že Krajský soud v Praze ve výše zmíněné jiné věci rozhodl až po pěti letech od podání žalobního návrhu. Za rozhodný proto měla výklad § 228 a 233 odst. 1 občanského soudního řádu, v nichž se pro podání žaloby na obnovu řízení stanovuje (subjektivní) lhůta tří měsíců od doby, kdy se účastník dozvěděl o skutečnostech, které jsou podkladem žaloby na obnovu řízení. V dovolání rovněž uvedla, že postupem soudů obou stupňů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, k čemuž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1148/13 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). 4. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. 6. Dovolací soud předně uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (tj. proti té části výroku I, kterou byly potvrzeny výroky pod body II a III usnesení soudu prvního stupně a proti výroku II) dovolání žalované ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění a jsou zjevně zmíněny jen jako výroky akcesorické. Nadto by proti výrokům o nákladech řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má nyní odklonit, tj. vyřešit danou otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). 10. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála, omezila-li se v podaném dovolání toliko na vymezení dovolacího důvodu (tj. na to, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení věci) a neuvedla-li v tomto ohledu, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o s. ř. má za splněný pro řešení jaké konkrétně specifikované právní otázky. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje, aby se dovolatel také vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sb.). 11. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání v pokračování v dovolací řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. 12. Řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání pak absentuje i ve vztahu k žalovanou tvrzené námitce porušení práva na spravedlivý proces odvolacím soudem a soudem prvního stupně. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka,