Nejvyšší soud 23 Cdo 2176/2026 – Zaplacení 213 577 230 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se v řízení po žalované domáhá zaplacení 213 577 230 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou jí měla žalovaná způsobit porušením smluvní povinnosti a nerovným jednáním při připojování jednotlivých fotovoltaických elektráren k distribuční soustavě v závěru roku 2010. Dne 22. 10. 2024 navrhla žalobkyně, aby do řízení na její místo vstoupila společnost PLATELUM s.r.o., se sídlem v Praze 8, Světova 523/1, identifikační číslo osoby 22051422, s níž jako s postupníkem uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanou. Společnost PLATELUM s.r.o. vyjádřila se svým vstupem do řízení souhlas.

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 21. 5. 2025, č. j. 20 Cm 163/2012-1695, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem nepřipustil, aby společnost PLATELUM s.r.o. vstoupila do řízení namísto dosavadní žalobkyně.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla napadené rozhodnutí změnit tak, že bude vyhověno jejímu návrhu na vstup společnosti PLATELUM s.r.o. do řízení, popřípadě napadené usnesení zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „zda je možné dospět k závěru, že je návrh na záměnu účastníků účelovým zneužitím procesní úpravy, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci stala nedobytnou, a návrh na záměnu účastníků tak zamítnout, ačkoliv jsou jinak splněny všechny předpoklady § 107a odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy jsou hospodářské situace původního žalobce a vstupujícího účastníka srovnatelné, a nedochází tak ke zhoršení dobytnosti případné pohledávky na náhradu nákladů řízení“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010).

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, popřípadě aby je zamítl. Podle ní žalobkyně v dovolání netvrdila ani neprokázala žádné odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, řádně nevymezila, v čem spočívá nesprávné právní posouzení, ve skutečnosti nenapadla právní posouzení, nýbrž skutková zjištění, a uplatnila nové skutečnosti, k nimž nelze přihlížet.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (a též Ústavního soudu) vyplývá, že soud v občanském soudním řízení může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí návrhu žalobce podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu žalobce na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala nedobytnou, čemuž mohou podle okolností nasvědčovat například předchozí postupy dané strany v průběhu řízení, délka a složitost soudního sporu nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt, či časové souvislosti (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, na které odkazovala sama žalobkyně v dovolání, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013, ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1807/2018, ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1826/2022, či ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 27 Cdo 3326/2024). Aby bylo možné takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy bez rozumných pochybností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5689/2016, uveřejněné pod číslem 92/2019 Sb. rozh. obč.). Pro závěr, zda takový návrh představuje zneužití procesních práv, je rozhodné, lze-li předpokládat, že nastupující žalobce bude schopen nést případnou povinnost náhrady nákladů řízení. Za tím účelem je třeba zkoumat (mimo jiné) bonitu nastoupivšího žalobce v poměru k předpokládané výši pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení. Majetkové poměry dosavadního žalobce, jehož účastenství žalovaný nemůže (z povahy věci) nijak ovlivnit, nejsou právně významné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 27 Cdo 3326/2024, nebo ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 29 Cdo 453/2021).

Od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe se dovolací soud neodchýlil, shledal-li v návrhu žalobkyně na vstup společnosti PLATELUM s.r.o. do řízení zneužití práva s cílem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení (očekávaných ve vyšší částce) stala nedobytnou, a to vzhledem k okolnostem, za kterých byl návrh učiněn, a k nesolventnosti dané společnosti. Podle zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, žalobkyně návrh v řízení uplatnila na základě postoupení předmětné pohledávky na danou společnost, která nevlastní žádný majetek a má nulový výsledek hospodaření za rok 2024 (oproti žalobkyni, jež je solventní společností s vlastním majetkem). Hlavní agendou dané společnosti má být (i podle žalobkyně) pokračování ve vedení tohoto sporu a společnost vznikla poté, co byl v průběhu řízení zamítnut návrh žalobkyně na zpřístupnění důkazů a jevilo se jako zřejmé, že žalobkyně relevantními důkazy nedisponuje.

Tvrdila-li žalobkyně v dovolání v rámci formulace otázky předložené k dovolacímu přezkumu, že její hospodářská situace a hospodářská situace společnosti PLATELUM s.r.o. jsou srovnatelné, a nedochází tak ke zhoršení dobytnosti případné pohledávky na náhradu nákladů řízení, ve skutečnosti tím nezpochybňovala správnost právního posouzení, které učinil odvolací soud, nýbrž správnost výše uvedených skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při svém právním posouzení vycházel. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

Otázku formulovanou žalobkyní v dovolání vycházející z jí prezentovaného skutkového závěru odlišného od skutkového závěru, ze kterého vycházel odvolací soud, tak odvolací soud ve skutečnosti neřešil (na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo), a taková otázka tedy nemůže založit ani přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť toto rozhodnutí není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).