23 Cdo 2251/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2251/2025-232USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Stanislava Maška, se sídlem v Roudnici nad Labem, U Parku 2593, identifikační číslo osoby 10432400, zastoupeného JUDr. Janem Bajerem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, Špindlerova třída 672, proti žalované MH CIRUS SERVIS, s. r. o., se sídlem v Postoloprtech, Marxovo náměstí 96, identifikační číslo osoby 27288242, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 75/48, o zaplacení částky 850.526 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 197/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 17 Co 105/2024-189, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14.749,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 7 C 197/2022-148, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 850.526 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 17 Co 105/2024-189, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že zamítne žalobu o zaplacení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka též žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. 4. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti předepsané v § 241a odst. 2 o. s. ř. 6. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 8. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 10. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 11. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat, a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu. 12. Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 13. Dovolatelka požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostála. Z obsahu dovolání, jakkoli obsahuje kritické výtky k rozhodnutím soudů nižších stupňů, a to jak v rovině skutkových zjištění, tak v rovině právního posouzení, žádné vymezení předpokladů přípustnosti ve smyslu shora uvedeném nevyplývá. Dovolatelka nevymezuje žádnou konkrétní otázku hmotného práva, která by mohla být předmětem dovolacího přezkumu. 14. Z obsahu dovolání pak plyne, že dovolatelka předně rozporuje správnost závěru soudů nižších stupňů, jestliže žalobci přiznaly dlužné nájemné v celkové výši 850.526 Kč včetně daně z přidané hodnoty (DPH). Dovolatelka zde namítá, že žalobce nemohl mít z titulu skutečně poskytnutého nájmu pohledávku na DPH, neboť k tomuto mohlo dojít až na základě řádně vystaveného daňového dokladu, kdy žalobce by byl ve vztahu ke státu povinen tuto daň, jako daň na výstupu,