23 Cdo 2461/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2461/2024-206 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce P. Ž., zastoupeného Mgr. Petrem Teniakem, advokátem se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 693/10, proti žalovanému R. S., zastoupenému JUDr. Jiřím Holasem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, o zaplacení 596 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 163/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 13 Co 360/2023-158, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení částky 596 000 Kč s příslušenstvím s odkazem na směnku ze dne 22. 1. 2019 vystavenou žalovaným k zajištění jeho dluhu. Žalobce směnku (obsahující 2 adresy) považoval za doklad o půjče poskytnuté v minulosti žalovanému, s tvrzením, že půjčka měla být úročena smluvním úrokem ve výši 2,5 % měsíčně z dlužné částky (zaokrouhleně 15 000 Kč měsíčně) a že veškeré platby žalovaného byly pouze platbami na úrok. 2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 6. 9. 2023, č. j. 24 C 163/2022-115, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 119 790 Kč (výrok pod bodem II). 3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil ve znění, že se žaloba o zaplacení částky 596 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 24. 1. 2020 do zaplacení zamítá, rovněž jej potvrdil ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 39 930 Kč (výrok II). 4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) včasně podaným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“. 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání žalobce odmítnout jako nepřípustné, případně jej zamítnout jako nedůvodné. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu (minimálně dvou) byla tatáž otázka rozhodnuta (vzájemně) rozdílně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3703/2014, či ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 9. Těmto požadavkům dovolatel nedostál, spatřoval-li přípustnost dovolání v jeho úvodu mimo jiné v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dále z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“. V dalším obsahu dovolání totiž nepoukázal na žádnou vzájemně rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu, ani nijak nepolemizoval se správností řešení konkrétní právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a nedožadoval se, aby se od tohoto svého dříve přijatého řešení dovolací soud v nyní projednávané věci odklonil a posoudil danou otázku jinak. Pokud snad dovolatel měl na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 10. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce v něm zejména sám rozsáhle hodnotil provedené důkazy a soudům nižších stupňů vytýkal pochybení při jejich hodnocení důkazů a též namítal, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování. Měl za to, že z uvedených důkazů podle něj bylo prokázáno poskytnutí půjčky, sjednání úroku v jím tvrzené výši a to, že platby žalovaného byly činěny jen na uvedený úrok. Ve vztahu k těmto námitkám přitom odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008. Uvedeným způsobem tak žalobce zpochybňoval správnost skutkového závěru (z nějž vycházel odvolací soud při svém právním posouzení věci), že dlužil-li žalovaný žalobci částku 596 000 Kč, na níž podepsal dne 22. 1. 2019 směnku (ať již z titulu půjček dříve poskytnutých žalovanému v průběhu let 2011 až 2013 – jak tvrdil žalobce – či z důvodu vypořádání vkladu žalobce do obchodní spolupráce žalovaného s jinou obchodní společností a jeho zbylého nároku na provizi/ušlý zisk z uvedené spolupráce, která byla ukončena – jak tvrdil žalovaný), předmětnou částku žalovaný žalobci již uhradil v plné výši zaplacením celkové částky 612 400 Kč a nemohlo se jednat o platby na úrok v žalobcem tvrzené výši, jehož sjednání v řízení nebylo prokázáno ani přes poučení poskytnuté žalobci podle § 118 a o. s. ř. 11. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která žalobce při uplatnění námitky nesprávného hodnocení důkazů odkazoval, byla vydána v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ke zpochybnění skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů již nemá dovolatel k dispozici dovolací důvod. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tedy není zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů ani kritika hodnocení provedených důkazů; námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, proto nemohou – až na výjimky – založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/201