23 Cdo 2566/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2566/2024-315 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně S. R., zastoupené Mgr. Janem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovaným 1) J. P., a 2) E. P., zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 601/23, identifikační číslo osoby 00063703, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 146/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2023, č. j. 69 Co 211/2023-206, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 345 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 2). IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na straně žalované žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že je vlastnicí bytových jednotek č. XY a XY v budově č. p. XY ležící na pozemku parc. č. XY, společně se spoluvlastnickými podíly o velikosti 951/17358 a 823/17358 na společných částech domu č. p. XY a na pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „bytové jednotky“). Tvrdila, že původním vlastníkem bytových jednotek byl její dědeček, který k nim v roce 1939 nabyl vlastnické právo od původní vlastnice bytového domu na základě kupní (trhové) smlouvy. Dekretem prezidenta republiky č. 108/45 Sb. a konfiskačním výměrem Okresního národního výboru v Praze 3 ze dne 28. 12. 1949 bytový dům nuceně přešel nejprve do vlastnictví státu, poté do vlastnictví hlavního města Prahy a znovu do vlastnictví státu. Na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnictví domu na hlavní město Praha a následně na vedlejší účastnici na straně žalované. Dům byl potom na základě zákona č. 72/1994 Sb. rozdělen na jednotky, které byly prodány tehdejším nájemcům. Žalobkyně měla za to, že při převodu bytových jednotek na nájemce, kteří je následně převedli na žalované, nebylo respektováno její vlastnické právo (jako potomka původního vlastníka bytových jednotek), a převod byl proto neoprávněný. 2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 16. 1. 2023, č. j. 11 C 146/2021-143, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí bytových jednotek, a který uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému 1) 1 500 Kč, žalované 2) 32 670 Kč a vedlejší účastnici na straně žalované 600 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 900 Kč (výrok II), žalované 2) 13 068 Kč (výrok III) a vedlejší účastnici na straně žalované 300 Kč (výrok IV). 3. Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu všech výroků) včasným dovoláním (ve znění doplněném ustanoveným zástupcem žalobkyně). Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (jakož i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Oba žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí, neboť je považovali za nepřípustné a nedůvodné. Vedlejší účastnice na straně žalované se k dovolání nevyjádřila. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné pouze podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v řešené věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, která jsou veřejnosti též dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). 9. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, zpochybnila-li v dovolání postup vedlejší účastnice na straně žalované při rozdělení bytového domu na jednotky a při prodeji jednotek tehdejším nájemcům, a též postup Archivu hl. m. Prahy, jenž „neuchoval dekret“ z roku 1948 údajně prokazující vlastnické právo jejího dědečka, a namítla-li, že žalovaní nabyli vlastnické právo k bytovým jednotkám od neoprávněného (od vedlejší účastnice na straně žalované, resp. tehdejších nájemců a posléze vlastníků, kteří bytové jednotky převedli na žalované), což podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nebylo možné. Ve vztahu k žádné z těchto námitek neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (nijak nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jde o vady, které brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence těchto náležitostí nelze v uvedené části posoudit přípustnost dovolání. Dovolání je proto v tomto rozsahu vadné. 10. Požadavky na řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání naplňuje námitka žalované, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od rozsudků ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3368/2012, a ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3214/2021), nevypořádal-li se s tím, že listiny (přihláška trvalého pobytu ze dne 11. 1. 1950, policejní přihláška ze dne 28. 5. 1942 a sdělení Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 9. 2017) jsou veřejnými listinami ve smyslu § 134 o. s. ř., a vzhledem ke svému obsahu proto prokazují, že dědeček žalobkyně byl v době vzniku těchto listin „vlastníkem bytu, ve kterém bydlel“. Za nesprávný proto žalobkyně považovala závěr odvolacího soudu, že i přes řádné poučení neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že její předek nabyl vlastnické právo k bytovým jednotkám. Podle ní to byli žalovaní, kdo měl prokázat, že její dědeček nebyl vlastníkem bytových jednotek. 11. Uvedená argumentace však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, založil-li (ve shodě se soudem prvního stupně) napadené rozhodnutí na závěru, že žalobkyní předložené listiny nelze považovat za rozhodné, neboť i pokud by v nich „bylo uvedeno cokoli“, nebylo by to způsobilé založit či prokázat vlastnictví jejího dědečka k jednotkám s ohledem na tzv. intabulační princip, podle kterého práva k nemovitým věcem zapsaným v katastru nemovitostí přecházejí (též v rozhodné době přecházela) až zápisem do katastru nemovitostí, tj. pravomocným rozhodnutím katastrálního úřadu o provedeném vkladu (resp. provedením příslušného zápisu do pozemkové knihy). Dědeček žalobkyně přitom podle zjištění soudů nižších stupňů nikdy nebyl zapsán v pozemkové knize jako vlastník jednotek, jejich vlastnictví proto nemohl nabýt, byť by uzavřel jakoukoliv kupní (trhovou) smlouvu s původní vlastnicí bytového domu. Nadto dov