23 Cdo 2570/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2570/2024-888 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně V A L M E s. r. o., se sídlem v Chrastavě, Barrandov 251, identifikační číslo osoby 25412892, zastoupené Mgr. Janem Vrtálkem, advokátem se sídlem v Praze, Rubešova 583/2, proti žalované STRABAG a. s., se sídlem v Praze, Kačírkova 982/4, identifikační číslo osoby 60838744, o zaplacení částky 5.033.155 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 43/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2024, č. j. 68 Co 35/2024-836, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 34.799,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 21 C 43/2020-783, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 5.033.155 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalované odvolací soud rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. 4. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí je správné, a dovolání by proto mělo být odmítnuto, případně zamítnuto. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř. postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). 6. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající prostřednictvím zaměstnance s právnickým vzděláním pověřeného statutárním orgánem [srov. § 241 a § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. 7. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů se proto dovolací soud nezabýval. 8. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti vymezená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost posužovat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 11. Dle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 12. Dovolatelka dovolacímu soudu předložila k vyřešení následující právní otázky: a) „Je platným právním jednáním ústní jednání jednoho prokuristy žalované, když podle zápisu v obchodním rejstříku zastupují žalovanou společně dva prokuristé anebo dva členové představenstva a když podle smlouvy o dílo může být smlouva o dílo, zejména v otázce rozsahu díla, měněna pouze formou písemného dodatku ke smlouvě, podepsaného osobami jednat ve věcech smluvních?“ b) „Odstoupila žalovaná platně od smlouvy o dílo z toho důvodu, že žalobkyně nesplnila dílčí termíny, které za žalobkyni potvrdili její pracovníci, že dílo prováděné žalobkyní vykazovalo vady a že žalobkyně neoprávněně přerušila provádění díla?“ c) „Jsou platné kompenzační projevy, učiněné žalovanou před zahájením řízení a v jeho průběhu?“ d) „Je správný postup odvolacího soudu, při němž odvolací soud v jiném, avšak skutkově totožném řízení vydá pro soud prvního stupně závazný právní názor, že soud prvního stupně se musí zabývat otázkou, zda žalovaná pohledávka nezanikla kompenzačními úkony žalované, a to chronologicky jednotlivými po sobě jdoucími kompenzačními úkony žalované především z hlediska, zda se jedná o právní jednání platné a způsobilé přivodit zánik žalobou uplatněných pohledávek, včetně vzniku a důvodnosti aktivních pohledávek žalované, a poté odvolací soud dospěje ke zcela opačnému právnímu závěru v otázce kompenzační námitky, učiněné žalovanou v průběhu řízení, aniž by došlo ke změně skutkových zjištění a aniž by před vynesením napadeného rozsudku tento svůj změněný právní názor účastníkům řízení vyjevil, když pouze stroze převzal tvrzení žalobkyně?“ 13. K otázkám a) až c) dovolatelka uvádí, že „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, neboť napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem“ 14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jedině za splnění předpokladu, že je z dovolání zřejmé, od kterého svého dřívějšího řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 15. V otázkách a) a b) dovolatelka pouze rozvíjí polemiku se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, aniž by jakkoliv specifikovala, od kterého svého dříve učiněného závěru se má dovolací soud nyní odchýlit. Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti tedy nedostála. 16. Totéž platí také pro otázku c), u níž ovšem dovolatelka dále namítá, že soudy v části odůvodnění nesprávně aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu, respektive že dovolatelkou prosazovaný právní názor je judikaturou Nejvyššího soudu potvrzen. Takto formulované dovolání by sice bylo možné vyložit tak, že se dle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ani v případě takové interpretace by však dovolatelka požadavky na vymezení přípustnosti dovolání nesplnila. Z povahy věci totiž vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné právní otázce provedeno označením několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Uvedla-li dovolatelka nejprve, že otázku c) by měl dovolací soud posoudit jinak, následně však argumentovala, že odvolací soud tuto otázku neposoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, nevymezila řádně předpoklady přípustnosti dovolání. Lze dodat, že i netrpělo-li by dovolání v části, v níž dovolatelka namítá rozpor s judikaturou dovolacího soudu, vytýkanou vadou, nebylo by pro řešení otázky c) přípustné. Rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu totiž dovolatelka namítá pouze ve vztahu k posouzení určitosti kompenzačního projevu. Odvolací soud však tuto část odůvodnění uvedl pouze „nad rámec toho, co uvedl již soud I. stupně“, na jehož rozsudek jinak v otázce započtení „zcela odkázal“. Soud prvního stupně svůj závěr, že žalovaná částka nezanikla započtením, založil na jiných důvodech (zejména na neexistenci aktivně započí