23 Cdo 279/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 279/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 2. 2023 Spisová značka:23 Cdo 279/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.279.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zdravotnictví Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 279/2022-300 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně A. P., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o 491 179,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 159/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 21 Co 148/2021-251, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 C 159/2011-187, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. 21 Co 148/2021-251, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 C 159/2011-187, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 491 179,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 535 058 Kč od 2. 3. 2011 do 13. 9. 2017 a z částky 491 179,68 Kč od 14. 9. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 79 336,80 Kč (výrok II). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 1 800 Kč, a jinak jej potvrdil (druhý výrok) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Žalobkyně napadla včasným dovoláním výslovně rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání dovodila z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), který citovala, aniž by uvedla, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Výslovně formulovala tři otázky a rozsudek odvolacího soudu označila za rozporný s rozhodovací praxí Ústavního a Nejvyššího soudu. Navrhla zrušení obou rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.; jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na https://www.nsoud.cz). Dovolací soud se dále zabýval dovoláním v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu. Ačkoliv žalobkyně výslovně neuvedla rozsah, v němž rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je z obsahu dovolání zřejmé, že směřuje toliko proti jeho prvnímu výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Z obsahu dovolání lze dovodit, že ve vztahu k otázce „Lze bez dalšího akceptovat v rámci rozhodování o úhradě zdravotní péče v odbornosti 603 a 604 pro rok 2010 podzákonný předpis, konkrétně vyhl. č. 471/2009 Sb., ačkoliv přenesením mechanismu tvorby ceny do podzákonné úrovně, jak plyne z ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., je v rozporu s článkem 31 Listiny základních práv a svobod?“ má žalobkyně rozsudek odvolacího soudu za rozporný s nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2785/08, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz). V nálezu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, se Ústavní soud dospěl k závěru o protiústavnosti § 17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2000, pro nesoulad mezi obsahem a formou rozhodnutí vlády dle citovaného ustanovení, a v nálezu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2785/08, se zabýval možností překročení smluvně dohodnutého objemu zdravotní péče. Závěr, že by mechanismus tvorby ceny nebylo možné přenést na podzákonnou úroveň, nevyslovil. Uvedený závěr není obsažen ani v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, jímž byla zrušena vyhláška č. 475/2012 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013, pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, avšak samotný zákonný mechanismus úhradové vyhlášky zpochybněn nebyl. Pokud odvolací soud v daném případě aplikoval vyhlášku č. 471/2009 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2010, nepostupoval v rozporu se žalobkyní označenými nálezy Ústavního soudu a žalobkyní vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že otázkou zákonné úpravy úhradových vyhlášek se Ústavní soud zabýval opakovaně a mechanismus jejich přípravy (dohodovací řízení) a fungování akceptoval jako ústavně souladný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1702/18 a rozhodnutí Ústavního soudu v něm citovaná). Ve vztahu k otázce „Lze žalobkyni přiznat nárok na bonifikaci plynoucí ze závěrů dohadovacího řízení dle ust. § 17 zák. č. 48/1997 Sb.?“ lze z obsahu dovolání usuzovat, že žalobkyně má rozsudek odvolacího soudu rovněž za rozporný s nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2785/08, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13. V těchto nálezech Ústavní soud otázku bonifikace neřešil, odvolací soud se od nich neodchýlil (nemohl odchýlit) a ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalobkyně otázku buduje na vlastním skutkovém závěru, že v rámci dohodovacího řízení mezi zástupci zdravotních pojišťoven a příslušného profesního sdružení poskytovatelů zdravotních služeb z oboru gynekologie a porodnictví došlo k dohodě o přiznávání bonifikací (bez dalšího), zatímco odvolací soud takové zjištění neučinil a s odkazem na závěry soudu prvního stupně vycházel z toho, že poskytování bonifikací mělo být sjednáváno v úhradových dodatcích mezi příslušnou zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením. I z tohoto důvodu tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže. Z argumentace spojené s otázkou „Je možné provést započtení pohledávek žalované vůči žalobkyni za situace, kdy je ve smlouvě uvedeno, že zápočet je možný pouze v případě z