23 Cdo 3018/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3018/2024-243 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované HAGEMANN a.s., se sídlem v Ostravě, Hradní 27/37, identifikační číslo osoby 26826925, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, o zaplacení 1 638 582 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 31 C 173/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2024, č. j. 15 Co 2/2024-217, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 1 638 582 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované v délce 183 dnů s dodáním 6 kusů mobilních plynových stanic (dále jen „zboží“) podle kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2019. Žalobkyně tvrdila, že se jí žalovaná zavázala dodat zboží za kupní cenu 4 477 000 Kč (včetně DPH) do 15. 10. 2020 po provedení konečné kontroly Úřadem pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti (dále jen „Úřad“) dle zákona č. 309/2000 Sb., o obranné standardizaci, katalogizaci a státním ověřování jakosti výrobků a služeb určených k zajištění obrany státu (dále jen „ZOS“), a to s doložením Osvědčení o jakosti a kompletnosti. Žalovaná zboží řádně dodala až 16. 4. 2021. Pro případ prodlení s dodáním zboží ve sjednaném termínu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z ceny plnění včetně DPH. Žalovaná namítala (mimo jiné) nepřiměřenost smluvní pokuty zejména z důvodu, že příčinou prodlení byla pandemie COVID-19. 2. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2023, č. j. 31 C 173/2022-153, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 638 582 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované 223 154,40 Kč (výrok pod bodem II) a České republice částku, která bude stanovena samostatným usnesením (výrok pod bodem III). 3. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 468 456 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení [výrok I a)], ve zbývajícím rozsahu tento výrok potvrdil [výrok I b)], uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 7 797 Kč (výrok II), žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 154,70 Kč (výrok III), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit na náhradu nákladů řízení České republice 1 333,10 Kč (výrok IV), na soudním poplatku za žalobu 73 410 Kč (výrok V) a zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 795 Kč (výrok VI), jakož o povinnosti žalované zaplatit České republice na soudním poplatku za odvolání 73 410 Kč (výrok VII). 4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním [v rozsahu jeho výroku I a) a výroků o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení], v němž navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na „vyřešení otázky hmotného práva, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se rovněž o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.“ 5. Konkrétně žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázek: - postavení Úřadu v průběhu realizace zakázek jimi dozorovaných, zda je jeho povinností aktivně vstupovat do procesu výroby formou dozoru anebo pouze pasivně vyčkávat dokončení realizace a pak provádět konečnou kontrolu, pokud se strany dohodnou, že při plnění smlouvy bude postupováno podle ZOS (dále jen „první otázka“); - vyjasnění povinností smluvních stran ohledně jejich informační povinnosti vůči Úřadu, v případě, že jeho činnost se ve vztahu ke konkrétnímu výrobku a dodavateli vyžaduje (dále jen „druhá otázka“); - určení primární a sekundární informační povinnosti smluvních stran informovat Úřad o připravenosti ke kontrole, tedy zda jde o primární povinnost kupujícího, resp. odběratele a tatáž oznamovací povinnost prodávajícího zhotovitele je či není povinností sekundární (dále jen „třetí otázka“); - zda je možné splnění sekundární informační povinnosti v případě absence splnění primární informační povinnosti (dále jen „čtvrtá otázka“); - zda po dobu prodlení kupujícího odběratele se splněním informační povinnosti vůči Úřadu je, či není v prodlení prodávající zhotovitel (dále jen „pátá otázka“); - zda je povinností soudu s ohledem rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sb. rozh. obč., dále jen „R 76/2023“ (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), zkoumat, zda vznesený nárok na úhradu smluvní pokuty je hrubě nepřiměřený okolnostem vzniklým po uzavření smlouvy, a zda je nutno jej posuzovat i k požadavkům na spravedlivé rozhodnutí ve věci (dále jen „šestá otázka“); - zda v případě, pokud „prodávajícímu zhotoviteli“ ve splnění povinnosti brání mimořádná, nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli, má tato překážka dominový efekt, tedy zda jedno prodlení způsobuje druhé a je nutné k němu takto přihlížet, či zda je upřednostněn striktně formalistický přístup, který neřeší dopady této existující překážky do budoucna, především ve vztahu k pandemii COVID-19 (dále jen „sedmá otázka“); - zda odvolací soud respektoval rozhodnutí velkého senátu, ve vztahu k pečlivému zohlednění všech okolností prodlení žalované ve vztahu k pandemii COVID-19 (dále jen „osmá otázka“). 6. Žalovaná odvolacímu soudu vytkla nesprávný závěr, že státní ověřování jakosti mělo být Úřadem provedeno pouze jako konečná kontrola, neboť podle ní činnost Úřadu měla v souladu se ZOS spočívat v dozoru nad činností dodavatele již v průběhu výroby, tj. v ověření, zda se procesy dodavatele uskutečňují v souladu s požadavky odběratele stanovenými ve smlouvě a zabezpečují dosažení požadované jakosti výrobku. Měla za to, že byla-li kontrola provedena až jako konečná, porušila žalobkyně svou zákonnou povinnost podle § 20 ZOS a rovněž povinnost smluvní podle čl. 8 odst. 1 kupní smlouvy (požádat o provedení státního ověřování jakosti ve lhůtách dle ZOS). Pandemii COVID-19 spatřovala jako příčinu prodlení žalované i v období od 4. 11. 2020 do 16. 4. 2021 (po přivezení zboží žalobkyni). Tvrdila, že rovněž v tomto období bylo její prodlení způsobeno prodlením subdodavatelů, neboť pokud by se její subdodavatelé nedostali do prodlení s plněním vůči ní (komponenty měly dodat žalované do 31. 3. 2020 a dodali je až 8. 9. 2020, resp. 10. 9. 2020), nedostala by se do prodlení s plněním svého dluhu ani žalovaná, neboť by měla zboží zkompletované o 6 měsíců dříve a takto by jej přivezla žalobkyni, a tedy by o 6 měsíců dříve mohlo dojít k zahájení předávky zboží a k dokončení procesu předání, včetně státního ověření jakosti, které fakticky trvalo 5 měsíců. 7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že žalovaná v něm řádně nevymezila důvody přípustnosti dovolání. Ztotožnila se s rozhodnutím odvolacího soudu a s jeho skutkovým a právním hodnocením věci. Navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim v něm není obsažena žádná argumentace, a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe