23 Cdo 3379/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3379/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2023 Spisová značka:23 Cdo 3379/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3379.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3379/2023-666 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně Melt Sports GmbH, se sídlem v Regensburgu, Weichser Damm 14, Spolková republika Německo, identifikační číslo osoby HRB 8217, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalované KÄSTLE CZ, a.s., se sídlem v Novém Městě na Moravě, U Pohledce 1347, identifikační číslo osoby 15531457, zastoupené JUDr. Lubomírem Svátkem, advokátem se sídlem v Praze, Sodomkova 1558/12, o zaplacení částky 42 468,73 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 EVC 2/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2023, č. j. 47 Co 85/2020-648, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 488 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. Odůvodnění: Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 23. 12. 2019, č. j. 7 EVC 2/2016-550, zamítl žalobu o zaplacení částky 42 468,73 EUR s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 260 079,50 Kč (výrok II), a zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok III). O výši náhrady nákladů řízení státu bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 2. 2020, č. j. 7 EVC 2/2016-560. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 305 459 Kč (výrok II), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s usnesením ze dne 18. 2. 2020, č. j. 7 EVC 2/2016-560, změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 14 905 Kč (výrok III), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 35 488 Kč (výrok IV). Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) podala žalobkyně včasné dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, které doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla zrušení napadeného rozsudku včetně rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (v jeho výrocích o náhradě nákladů řízení). Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí, neboť odvolací soud posoudil věc správně. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, „zda může podle čl. 80 Vídeňské úmluvy prodávající v případě, že kupující odmítá zaplatit a odebrat jednu dílčí dodávku ze smlouvy, odepřít plnění a odmítnout dodat jinou dílčí dodávku, za kterou kupující zaplatil předem“, neboť takovou otázku odvolací soud neposuzoval (nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující). Na řešení uvedené otázky napadené rozhodnutí nezáviselo již jen proto, že ze znění čl. 80 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží uveřejněné pod č. 160/1991 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“) je zjevné, že tento článek vůbec neřeší možnost odepření plnění některou ze smluvních stran, nýbrž je v něm stanovena nemožnost uplatňování nároků z nesplněné povinnosti druhou smluvní stranou v tam stanoveném rozsahu. Odvolací soud však zejména svůj závěr o zamítnutí žaloby nezaložil na tom, že by byla žalovaná jako prodávající podle čl. 80 Vídeňské úmluvy (či jejího jiného článku) oprávněna odepřít plnění, nýbrž na tom, že žalovaná uplatnila k části již žalovanou zaplaceného zboží (k lyžařskému vázání) zadržovací právo podle § 1395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a že žalobkyně proto nemohla odstoupit od smlouvy ohledně nedodání zboží (vázání), k němuž žalovaná důvodně uplatnila toto zadržovací právo. Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že odvolací soud nevycházel ani z dalšího předpokladu, na němž žalobkyně podle své dovolací argumentace staví vymezenou otázku, tj. že povinnost k dodání vázání představovala jednu (samostatnou) dílčí dodávku a povinnost k dodání lyží představovala další samostatnou dílčí dodávku, neboť uzavřel, že byla uzavřena jediná kupní smlouva na lyže i vázání (nikoliv samostatné kupní smlouvy na dodávku vázání a na dodávku lyží) rozdělená na více dodávek (na základě dvou objednávek) zahrnujících vždy lyže i vázání. Ani (druhá) otázka, „zda může prodávající uplatnit zadržovací právo podle § 1395 občanského zákoníku k movitým věcem, u nichž není postaveno na jisto, že prodávající (již) není jejich vlastníkem a jejich ‚cizost‘ spočívá pouze v závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k předmětu koupě“, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud oproti přesvědčení žalobkyně při posouzení oprávněnosti uplatnění zadržovacího práva žalovanou nevycházel z toho, že by u předmětných movitých věcí nebylo postaveno na jisto, že prodávající již není jejich vlastníkem. Současně ani neučinil závěr, že „cizost“ příslušných věcí spočívá toliko v závazku prodávajícího převést na kupujícího vlastnické právo k předmětu koupě, jak předpokládá žalobkyně při formulaci uvedené otázky. Ani takto položenou otázku tudíž odvolací soud neposuzoval a na jejím řešení proto napadené rozhodnutí nezáviselo. Sluší se doplnit, že správnost samotného právního posouzení „cizosti“ (slovy žalobkyně) předmětných zadržených věcí, tj. posouzení samotné otázky vlastnického práva k předmětným věcem, resp. posouzení, komu vlastnické právo svědčí, žalobkyně v dovolání relevantně nezpochybnila, neboť se v tomto směru omezila pouze na polemiku, kdo může být vlastníkem předmětných věcí, aniž by k dovolacímu přezkumu předložila příslušnou otázku hmotného práva spolu s konkrétním předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pro úplnost lze dodat, že dovolací argumentace žalobkyně je v tomto ohledu vnitřně logicky rozporná, pokud v dovolání s odkazem na § 1101 o. z. tvrdí, že ze skutkových zjištění nevyplývá žádná právní skutečnost, na jejímž základě by se již mohla stát vlastníkem zadrženého vázání (tj. zřejmě tvrdí, že věc určenou podle druhu nebylo možno dostatečně odlišit od jiných věcí téhož druhu), avšak v další části dovolání poukazuje na to, že žalovaná právě neodebrané vázání, za které již od žalobkyně obdržela platbu, prodala, tj. sama tvrdí skutečnost předpokládající odlišení tohoto konkrétního vázání od jiných věcí téhož druhu. Nadto již podle samotných tvrzení žalobkyně doplněných na výzvu odvolací