23 Cdo 3586/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3586/2024-479 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce B. V., zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 398/18, proti žalovanému Z. B., zastoupenému JUDr. Martinem Aschenbrennerem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, na ochranu práva služebnosti bytu a o splnění závazku ze smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 210/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 181/2023-333, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 662 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 27 C 210/2020-220, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen na vlastní náklady odstranit překážku – pevnou mříž instalovanou koncem roku 2019 v okně vikýře v severovýchodním rohu bytu – a nadále nebránit žalobci v přístupu na střechu (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, že žalovaný je povinen na vlastní náklady uvést do původního stavu, jaký zde byl před vyklizením, střechu nad bytem a navrátit na původní místo ve výroku konkrétně specifikované vybavení a zařízení odpovídající kvalitě určení a množství odpovídajícímu odnesenému vybavení nebo podle své volby zaplatit žalobci částku 100 000 Kč (výrok pod bodem II), zamítl žalobu, že žalovaný je povinen provést na vlastní náklady po celé severní délce bytu vnější izolaci minerální vlnou o minimální síle cca 10 cm cca 1 m vysoké příčky (svislá část severní strany bytu) ve lhůtě dvou týdnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem III) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 67 518 Kč (výrok pod bodem IV). 2. Takto soud rozhodl o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že je na základě věcného břemene uživatelem bytu v 5. nadzemním podlaží bytového domu č. p. 108, který je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY (dále jen „předmětný byt“), jehož vlastníkem je žalovaný. V severovýchodním rohu předmětného bytu se nachází okno ve vikýři, jenž podle žalobce slouží jako úniková cesta pro případ požáru, neboť umožňuje přístup na střechu nad východním křídlem domu, a přes ni dále na schodiště jižního traktu domu; současně zpřístupňuje střechu pro potřeby úklidu, údržby a opravy střechy i zařízení na ní umístěných. V roce 2019 žalovaný umístil na okno pevnou mříž, čímž znemožnil využití okna coby požární únikové cesty, jakož i žalobcův přístup na střechu a dále žalovaný odstranil předměty žalobce na střeše umístěné (nádoby se zeminou k pěstování rostlin, nádoby na vody, opěrné tyče, lavičku, pokryvný koberec, podlážky ze dřeva, konev a další). Dále žalobce tvrdil, že se žalovaný v rámci rekonstrukce domu na základě dohody o podmínkách rekonstrukce střešního pláště ze dne 9. 8. 2013 (dále jen „dohoda o rekonstrukci“) zavázal provést tepelnou izolaci vnější strany severní stěny předmětného bytu, v roce 2019 však žalobce zjistil, že tato izolace nebyla v rozporu s dohodou provedena. K výzvě soudu žalobce podáním ze dne 10. 11. 2021 specifikoval nároky a upravil alternativně požadovanou částku na 210 549 Kč. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 181/2023-333, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III, ve výroku pod bodem II a ve výroku pod bodem IV o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 9. 1. 2024, č. j. 27 C 210/2020-346, zamítl žalobu, že žalovaný je povinen na vlastní náklady uvést do původního stavu, jaký zde byl před vyklizením, střechu nad bytem a navrátit na původní místo ve výroku konkrétně specifikované vybavení a zařízení odpovídající kvalitě určení a množství odpovídajícímu odnesenému vybavení nebo podle své volby zaplatit žalobci částku 210 549 Kč a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 82 522 Kč. O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, č. j. 19 Co 184/2024-445, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I) a kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že výše náhrady nákladů přiznaná žalovanému činí 36 784 Kč, jinak jej potvrdil a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4 356 Kč. 5. Žalobce napadl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 181/2023-333, včasně podaným dovoláním, které směřovalo výslovně jen proti části, jíž odvolací soud potvrdil výroky pod body I a III rozsudku soudu prvního stupně. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání měl za přípustné pro řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, jakož i otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 6. Žalobce považoval za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu otázky, „zda případné schválení další, jiné požární únikové cesty má za následek zánik jiné, funkční, stavebně nerušené únikové cesty (únikového otvoru umožňující útěk na střechu)“ (dále jen „první otázka“) a zda únikový otvor (okno ve vikýři) může sloužit jen jednomu bytu (žalobcovu bytu) anebo musí sloužit i dalším bytům v domě (dále jen „druhá otázka“). Podle žalobce odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že okno ve vikýři nepředstavuje požární únikovou cestu, neboť takový závěr nevyplývá ze skutečnosti, že byla schválena též jiná požární úniková cesta. Závěr o zániku funkce okna ve vikýři coby požární únikové cesty podle názoru žalobce neplyne ani z rozhodnutí správních orgánů, ani ze změn v čase. Je přesvědčen, že požární úniková cesta může sloužit i jen jednomu bytu. 7. Nesprávnost právního posouzení věci vytýkal žalobce odvolacímu soudu též ve vztahu k závěru, že titulem pro užívání pultové střechy jako terasy žalobcem nemůže být dohoda o rekonstrukci, neboť z ní neplyne ujednání o užívání předmětné střechy žalobcem (dále jen „třetí otázka“). Žalobce v dovolání s poukazem na čl. 2.1 dohody, v němž bylo sjednáno zachování vybavení umístěného na střeše, dovozoval, že zachování vybavení mělo smysl jen v případě, že žalobce zároveň bude mít přístup na střechu, neboť toto vybavení užíval výlučně jen žalobce a s ním v bytě žijící osoby. Vůle sjednat přístup žalobce na střechu podle něj vyplývá též z „ostatních explicitně uvedených ujednání“ dohody o rekonstrukci. Hodnocení zaujaté odvolacím soudem proto bylo podle žalobce „v rozporu s rozhodovací praxí“ a též je považoval za překvapivé, neboť mu odvolací soud svůj právní náhled nesdělil a neumožnil mu prokázat opak k výkladu vůle stran při sjednávání smlouvy. 8. Žalobce v dovolání zpochybnil také hodnocení důkazu e-mailovou zprávou ze dne 14. 10. 2013, která se podle něj vztahovala k hydroizolaci, a nikoliv k izolaci na svislé příčce pod krovy. S odkazem na výkresy, které byly součástí dohody o rekonstrukci a na absenci provedení sondy, která by žalovanému umožnila zjistit existenci tepelné izolace na svislé příčce, měl žalobce za to, že se v uvedeném e-mailu nemohl vyjadřovat o tepelné izolaci svislé severní příčky, tj. že nemohlo jít o vzdání se provedení izolace sjednané podle čl. 2.1 i) dohody o rekonstrukci. Hodnocení soudy obou stupňů bylo podle žalobce provedeno v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a nadto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 9. S odkazem na čl. 4.2 dohody o rekonstrukci žalobce v dovolání též namítal, že právní závěr odvolacího soudu o změně obsahu smlouvy, který by rušil závazek žalovaného (o vzdání se provedení izolace v emailu ze dne 14. 10. 2013) způsobem, který je v jasném rozporu s jednoznačným ujednáním dohody o rekonstrukci o nutnosti písemných číslovaných dodatků (dále jen „čtvrtá otázka“) je v rozporu „s ustálenou rozhodovací praxí“. V této souvislosti též vytýkal soudu prvního stupně procesní vadu („zásadní porušení procesu při zjišťování skutkového stavu“), odmítl-li jako nadbytečný důkaz výslechem svědka J. B., a za zásadní porušení principu spravedlivého procesu považoval nahrazení důkazů „laickými domněnkami a spekulacemi soudu“. 10. Ve vztahu k námitce promlčení žalobce tvrdil rozpor posouzení soudu se zjištěným skutkovým stavem, neboť žalobce nevěděl o neprovedení tepelné izolace na severní svislé stěně (příčce) jeho bytu až do roku 2019. Posouzení počátku běhu promlčecí doby a případné neuplatnění korektivu dobrých mravů bylo podle žalobce rozporné „s ustálenou rozhodovací praxí“ (dále jen „pátá otázka“). K tomu žalobce namítl vadu řízení při zjišťování skutkového stavu, neboť se soudy nižších stupňů nev