23 Cdo 3754/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3754/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2020 Spisová značka:23 Cdo 3754/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3754.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pojištění Dotčené předpisy:§ 3 písm. a) předpisu č. 38/2004Sb. § 6a odst. 1 předpisu č. 38/2004Sb. § 6a odst. 2 předpisu č. 38/2004Sb. § 6a odst. 4 předpisu č. 38/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 2. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3754/2019-126 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce V. G., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, proti žalované Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bílkova 132/4, o zaplacení částky 500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 256/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2019, č. j. 68 Co 71/2019-98, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 6. 2018, č. j. 13 C 256/2014-57, zamítl žalobu o zaplacení 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím jakožto náhrady škody vzniklé mu z důvodu plnění na smlouvu sjednanou se zástupcem žalované. Žalobu odůvodnil tím, že dne 30. 5. 2013 uzavřel se žalovanou „Smlouvu o spolupráci při zprostředkování investičního pojištění Fondu korporátních dluhopisů“ (dále též jen „Smlouva“) při vkladu 500.000 Kč na dobu 3 let. Na základě této Smlouvy uhradil žalobce žalované dne 27. 6. 2013 částku 500.000 Kč. Následně obdržel od žalované „Potvrzení o uzavření pojistné smlouvy“ ze dne 1. 7. 2013, kde je deklarováno, že zaplacené pojistné bylo přijato na transferový účet žalované. Dle čl. III. Smlouvy měl žalobce obdržet v období od 1. 6. 2013 do 1. 7. 2013 částku 120.000 Kč, kterou však dosud neobdržel. Dne 9. 7. 2014 žalobce Smlouvu vypověděl. Výzvou ze dne 11. 9. 2014 vyzval žalobce žalovanou k úhradě mj. částky 500.000 Kč odpovídající jeho vkladu na Smlouvu. Na předžalobní výzvu žalovaná nereagovala. 3. Dle zjištění soudu prvního stupně byla Smlouva uzavřena dne 30. 5. 2013 žalobcem jako „spolupracující osobou“ a M. M. jako „zástupcem České pojišťovny“. Předmět Smlouvy byl popsán takto: „spolupráce smluvních stran při zprostředkování investičního pojištění spočívající v tom, že Spolupracující osoba bude vyvíjet činnost směřující ke sjednávání soukromého investičního pojištění výhradně pro OSVČ, A.S. a S.R.O. – společnosti 64604039 (dále jen ‘Společnost‘) mezi třetí osobou a zástupcem ČP tím, že bude zprostředkovávat informace o zájmu třetí osoby sjednat pojištění. Třetí osobou ve smyslu této smlouvy je fyzická osoba – OSVČ. Společnost se zájmem o sjednání investičního pojištění (dále jen ‘Klient‘)“. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 10. 2016, č. j. 19 T 128/2015-1159, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2017, č. j. 3 To 482/2016-1243, byl M. M. uznán vinným zločinem podvodu dle § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že „dne 30. 5. 2013 v XY, jako obchodní zástupce České pojišťovny, a.s. … se záměrem získat tak peníze pro svoji potřebu pod lživým ujištěním, že jde o výhodný produkt pojišťovny s 8% zhodnocením vložených prostředků, předložil V. G., nar. XY, bytem XY, k podpisu Smlouvu o spolupráci při zprostředkování investičního pojištění Fondu korporátních dluhopisů při vkladu 500.000 Kč na dobu 3 let, na základě které jmenovaný onu částku převedl na ve smlouvě uvedený transferový účet čís. 5575691028/5500, a způsobil tak na jeho majetku škodu ve stejné výši, když ona smlouva nebyla ve skutečnosti produktem pojišťovny, ani evidována v jejích systémech, dotčený účet by ve skutečnosti jeho účtem a na něj poukázaných prostředků použil ke své potřebě“. M. M. byla mj. uložena povinnost uhradit žalobci škodu způsobenou trestným činem ve výši 500.000 Kč. 4. Soud vzal za prokázané, že předmětná smlouva nebyla produktem žalované a že účet ve smlouvě uvedený nebyl účtem žalované, ale účtem M. M., který částku 500.000 Kč zaslanou žalobcem obratem převedl na jiné své účty. M. M. byl ke dni 30. 5. 2013 pojišťovacím agentem žalované a smlouva o spolupráci byla s žalobcem uzavřena v provozovně – obchodním místě žalované. 5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 6a odst. 4 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (dále jen „zákon č. 38/2004 Sb.“), a dospěl k závěru, že v projednávané věci nelze odpovědnost žalované za škodu způsobenou trestnou činností M. M. dovodit, když podvod M. M. je typickým excesem. Je zřejmé, že M. M. sledoval výlučně svůj vlastní zájem – vylákání finančních prostředků žalobce, přičemž jednal samostatně, bez vědomí žalované. V projednávané věci dle soudu prvního stupně jednání M. M. nebylo jednáním na účet žalované a žalovaná tedy za škodu neodpovídá. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. 6. K odvolání žalobce i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 7. Odvolací soud uvedl, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že M. M. byl v rozhodné době výhradním pojišťovacím agentem žalované ve smyslu § 6a zákona č. 38/2004 Sb. Ztotožnil se přitom zcela se závěrem soudu prvního stupně o tom, že v projednávané věci nelze dovodit odpovědnost žalované za škodu, která byla žalobci způsobena trestnou činností M. M. Jednání M. M. bylo typickým excesem, neboť škoda byla způsobena jeho jednáním, kterým sledoval výlučně uspokojení svých osobních zájmů či potřeb. V takovém případě je pak dána přímá odpovědnost této osoby. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, které dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny, konkrétně jde o otázky: 1) Zda skutečnost, že v registru vedeném Českou národní bankou (dále jen „ČNB“) byl v době uzavření smlouvy a ještě 2 roky poté, tedy ke dni 27. 3. 2015, registrován M. M. jako podřízený pojišťovací zprostředkovatel a výhradní pojišťovací agent pro Českou pojišťovnu, a. s., chrání žalobcovu dobrou víru, že při uzavírání předmětné smlouvy jednal s oprávněnou osobou žalované. 2) Zda skutečnost, že žalobce uzavřel předmětnou smlouvu na pobočce žalované v XY, která byla obchodním místem žalované, svědčí o tom, že žalobce uzavřel předmětnou smlouvu s žalovanou. 3) Zda skutečnost, že žalobce uzavřel smlouvu s osobou, která byla ve smluvním vztahu s žalovanou, svědčí o tom, že uzavřel smlouvu s žalovanou. 4) Otázka dopadu a významu ust. § 6a zákona č. 38/2004 Sb. platného v rozhodném období, dle kterého nese za škody způsobené svými agenty odpovědnost žalovaná, v kontextu k trestnímu jednání tohoto pojišťovacího agenta, resp. zda i přes toto zákonné ustanovení jej lze z hlediska odpovědnosti pojišťovny pominout z důvodu údajného excesu pojišťovacího agenta. 5) Zda odsouzení pojišťovacího agenta pojišťovny pro trestný čin znamená vyvinění se z odpovědnosti žalované pojišťovny ve vztahu k žalobci. 6) Otázka existence excesu jednání pojišťovacího agenta žalované, resp. vymezení takového excesu v případě, kdy žalovaná má v době excesivního jednání svého agenta s tímto agentem sjednánu smlouvu obchodní, tento je pověřen vedením pobočky žalované pojišťovny a tento je zapsán v příslušném registru ČNB. 7) Zda jednání žalované není v rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy, když odmítá nést odpovědnost za svého „funkčního agenta“ v případě tvrzeného excesu ve vztahu ke skutečnosti, že žalobce se stejným agentem sjednal naplněnou smlouvu o životním pojištění DIAMANT, kter