23 Cdo 3928/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3928/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2024 Spisová značka:23 Cdo 3928/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3928.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 13 odst. 1 předpisu č. 165/2012 Sb. ve znění od 01.01.2013 do 01.10.2013 § 28 předpisu č. 165/2012 Sb. ve znění od 01.01.2013 do 01.10.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3928/2023-307 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ, a. s., se sídlem v Praze, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, za účasti 1) ČEPS, a. s., se sídlem v Praze, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, a 2) OTE, a. s., se sídlem v Praze, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 62/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2023, č. j. 15 Co 112/2023-252, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici ČEPS, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici OTE, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 23 C 62/2022-194, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 5. 5. 2021, č. j. 00195-10/2021-RU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 00195-18/2021-RU, tak, že společnost ČEPS, a. s., je povinna zaplatit žalobkyni částku 78.113.698,74 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 5. 5. 2021, č. j. 00195-10/2021-RU, ve spojení s rozhodnutím Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 19. 4. 2022, č. j. 00195-18/2021-RU, tak, že společnost OTE, a. s., je povinna zaplatit žalobkyni částku 64.556.775,82 Kč s příslušenstvím (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů mezi žalobkyní a společnostmi ČEPS, a. s., a OTE, a. s. (výrok III a IV), a též o tom, že společnost Elektrárna Tisová, a. s., identifikační číslo osoby 29160189, nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek: a) Zda v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 (relevantní období) existovala povinnost hradit náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové nebo distribuční soustavě. Tato otázka by dle dovolatelky měla být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. b) Zda v režimu právní úpravy účinné v době od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 existovala povinnost hradit náklady spojené s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů z té části lokální spotřeby výrobců ve smyslu § 2 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 541/2005 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou, zásadách tvorby cen za činnosti operátora trhu s elektřinou a provedení některých dalších ustanovení energetického zákona, ve znění účinném v relevantním období (dále jen „Pravidla trhu s elektřinou“), která byla dodána zákazníkům výrobce elektřiny ke spotřebě přímým vedením [ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) bodu 9 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“)] z výrobny elektřiny připojené k přenosové soustavě. Dle dovolatelky se jedná o otázku hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, příp. aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se první účastnice vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné, když rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. Druhá účastnice se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení věci a dovolání je tak zcela nedůvodné. Navrhuje proto, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá [v souvislosti s otázkou shora pod písm. a)], že jelikož byl příspěvek na podporu elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů energie (dále též jen „příspěvek na POZE“) v relevantním období konstruován jako složka ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, má být tento příspěvek vybírán a hrazen jen ve vztahu k elektřině, která byla předmětem přenosu či distribuce. Tzv. lokální spotřeba výrobců v areálu výroben připojených k přenosové nebo distribuční soustavě předmětem přenosu ani distribuce nebyla, proto povinnosti odvádět z ní příspěvek na POZE podléhat nemohla. Odvolací soud tak dle dovolatelky nesprávně dospěl k závěru, že výrobce elektřiny byl v relevantním období zatížen veřejnoprávní povinností hradit příspěvek na POZE z lokální spotřeby výrobců v areálu výroben připojených k přenosové soustavě, a nesprávně na danou věc vztáhl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Dovolatelka dovozuje, že by daná otázka měla být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017. Argumentuje principem in dubio mitius, kdy dle jejího názoru Nejvyšší soud v daném rozsudku zvolil řešení, které výrobce elektřiny zatěžuje a je pro něj méně příznivé. Dále uvádí, že zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), v relevantním období nestanovil všechny konstrukční prvky daného příspěvku, a dotčená právní úprava tak dle dovolatelky neodpovídá požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Nadto dovolatelka dodává, že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 37