23 Cdo 742/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 742/2024-513 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Dominika Halmošiho, se sídlem v Příbrami, K Drkolnovu 644, identifikační číslo osoby 88572285, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalovaným 1) APART s.r.o., se sídlem v Březnici, Obránců míru 556, identifikační číslo osoby 26210550, a 2) Ing. Alexandrovi Raškovi, se sídlem v Březnici, Obránců míru 556, identifikační číslo osoby 14988097, oběma zastoupeným Mgr. Pavlem Čálkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hornokrčská 707/7, o zaplacení 139 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 32/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 23 Co 118/2023 – 479, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. V řízení se žalobce jako objednatel domáhal po žalovaných – po žalovaném 1) jako zhotoviteli a po žalovaném 2 jako ručiteli – zaplacení částky 139 125 Kč (po částečném zastavení řízení) s tvrzením, že jde o neuhrazené smluvní pokuty z důvodu porušení povinností žalovaného 1) a 2) dokončit dílo podle dvou smluv o dílo uzavřených mezi účastníky dne 3. 6. 2019 ve znění následných dodatků. Konkrétně požadoval na základě smlouvy o dílo na projekt „Bytový dům spořitelna“ (dále jen „první smlouva o dílo“) zaplacení smluvní pokuty ve výši 24 750 Kč a na základě smlouvy o dílo na projekt „Domov důchodců u Milína“ (dále jen „druhá smlouva o dílo“) zaplacení smluvní pokuty ve výši 114 375 Kč. 2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 15. 11. 2022, č. j. 7 C 32/2021-314, kterým Okresní soud v Příbrami zamítl žalobu o zaplacení částky 139 125 Kč a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení státu a žalovaným (výrok I), a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení žalovaným (výrok II). 3. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním (v celém rozsahu), v němž namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně tvrdil, že: a) žalovaní nemohli s úspěchem započítat proti nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty z první smlouvy o dílo svůj nárok na zaplacení ceny díla z této smlouvy, který jim nevznikl, neboť dílo nebylo dokončeno a předáno žalobci ve stavu dohodnutém ve smlouvě. Odvolacímu soudu vytýkal, že se v otázce vzniku nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla (dále jen „první otázka“) odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). b) odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že mezi žalobcem a žalovanou 1) došlo k uzavření dohody o změně rozsahu díla, neboť podle druhé smlouvy o dílo bylo možné změny činit jen pomocí písemných číslovaných dodatků, které uzavřeny nebyly. Žalobce měl za to, že se tak odvolací soud při posuzování otázky platnosti změny smlouvy uzavřené v písemné formě ústní formou (dále jen „druhá otázka“) odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008. 4. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Ač jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které hodnotový census váže k slovnímu spojení „peněžité plnění“, jež je významově jiné (širší) než pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“, lze však toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena), za použití výkladu e ratione legis. Závěr, že peněžité plnění, které ve svém souhrnu převyšuje 50 000 Kč, se skládá z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, z nichž některé (nebo všechny) samostatně nepřevyšují 50 000 Kč, může dovolací soud přijmout jen ve vazbě na předmět řízení v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a v návaznosti na obsah dovolání samotného. Vedle toho, že dovolatel napadne rozhodnutí odvolacího soudu v jiném (hodnotově menším) rozsahu [v porovnání s předmětem řízení (o peněžitém plnění) v době vydání onoho rozhodnutí], bude pro posouzení přípustnosti dovolání ve vazbě na hodnotový census podstatné, zda tím, jak dovolatel v dovolání konkrétně vymezí dovolací důvod, předestře Nejvyššímu soudu právní otázky, jejichž řešení se týká případného „společného skutkového základu věci“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). 9. Žalobce v řízení uplatňoval dva nároky na zaplacení smluvní pokuty ve výši 24 750 Kč a 114 375 Kč a součet těchto nároků také tvořil předmět řízení v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Tyto požadované částky představují nároky se samostatným skutkovým základem, neboť každý z nich je odvozen od odlišných skutkových tvrzení (první představuje smluvní pokutu za porušení první smlouvy o dílo, druhý smluvní pokutu za porušení druhé smlouvy o dílo). Žalobcem v dovolání formulované otázky se přitom netýkají „společného skutkového základu věci“. Prostřednictvím první otázky je zpochybňován závěr odvolacího soudu týkající se výlučně zamítnutí nároku na zaplacení smluvní pokuty z první smlouvy o dílo, resp. jeho části v rozsahu 17 188 Kč (ve zbylém rozsahu byl totiž tento nárok žalobce zamítnut nikoliv pro důvodnost námitky započtení uplatněné žalovanými, ale pro neexistenci prodlení žalovaných v dalším období, za které též byla žalobcem požadována uvedená smluvní pokuta, a tento další důvod žalobce v dovolání ani nezpochybnil). Prostřednictvím druhé otázky je pak zpochybňován závěr odvolacího soudu týkající se výlučně zamítnutí nároku na zaplacení smluvní pokuty z druhé smlouvy o dílo. 10. Jelikož první otázka směřuje výlučně proti rozhodnutí o nároku na zaplacení smluvní pokuty z první smlouvy o dílo (jeho části), který nepřevyšuje 50 000 Kč a současně nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, není dovolání pro řešení první otázky objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 11. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 23