23 Cdo 877/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 877/2025-104 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Bartákova 1107/40, proti žalovanému E. S., zastoupenému Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, o zaplacení 62.219,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 141/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 39 Co 315/2024-49, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 10 C 141/2024-41, zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů vznesenou podáním žalovaného ze dne 10. 6. 2024 (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení se věc postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (výrok II). 2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2024, č. j. 39 Co 315/2024-49, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok) a ve výroku II změnil tak, že se vyslovuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému (druhý výrok). 3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. 4. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. 5. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. 6. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti vymezená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost dovolání zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 9. Dovolání není přípustné. 10. Dovolatel se domnívá, že „otázka procesního práva – nedostatku pravomoci českých soudů – má být dovolacím soudem vyřešená a posouzená jinak, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel uvádí, že s žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru jako spotřebitel pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. V době uzavření smlouvy a po celou dobu trvání závazku měl trvalý pobyt na Slovensku. Z toho důvodu je třeba zodpovědět otázku, „zda se žalobkyně svojí činností spočívající v poskytování bankovních služeb – úvěrů na Slovensko ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis zaměřovala. Otázkou výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) Č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (obsahově totožný s čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis) se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. 23 Cdo 823/2020, i v návaznosti na závěry přijaté Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutích (C-585/08 a C-144/09), se závěrem, že je podstatné, zda žalobkyně (banka) byla připravena uzavírat smlouvy o bankovních službách se spotřebiteli z jiného státu. Dle dovolatele přitom žalobkyně nepochybně byla připravena uzavírat smlouvy se spotřebiteli z jiného státu, neboť právě takovou smlouvu s žalovaným uzavřela, ačkoliv si musela být vědoma, že žalovaný v České republice nemá bydliště. Příslušnost se tak řídí čl. 18 odst. 2 Brusel I bis, podle něhož lze podat žalobu pouze v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, což ke dni zahájení řízení nebylo v České republice. 11. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015, s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 12. 2015 ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším, dovodil, že pro použití čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) musí být splněny dvě podmínky. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a zadruhé, aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (tj. vykonávaných v členském státě spotřebitele či jakkoliv zaměřených i na členský stát spotřebitele). 12. Ke stejným závěrům ostatně dospěla judikatura Nejvyššího soudu (s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora) i ve vztahu k pozdější obsahově rovnocenné úpravě uvedené v čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2021“). 13. Uvedené podmínky nejsou založeny na požadavku, aby profesionál (podnikatel) disponoval formálním oprávněním ve vztahu k činnosti, do jejíhož rozsahu spadá smlouva uzavřená se spotřebitelem. Rozhodné je faktické provozování (výkon) takové činnosti ve členském státě spotřebitele, příp. její zaměření (jakýmkoliv způsobem) i na tento členský stát. Z uvedeného vychází též Soudní dvůr ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. (srov. rozsudky ze dne 6. 9. 2012 ve věci C- 190/11, D. M. proti A. Y. a W. Y., ze dne 17. 10. 2013 ve věci C-218/12, L. E. proti V. S., ze dne 14. 5. 2009 ve věci C-180/06, R. I. proti M. D., ze dne 7. 12. 2010 ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09, P. P., proti R. K. S. GmbH & Co KG a Hotel Alpenhof GesmbH proti O. H., ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším). 14. Článek 15 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I, přitom nevyžaduje, aby smlouva mezi spotřebitelem a podnikatelem byla uzavřena na dálku, a lze jej použít i na smlouvy, které byly uzavřeny v jiném členském státě, než je členský stát, v němž má spotřebitel bydliště (srov. výše zmíněný rozsudek Soudního dvora ve věci C-190/11). Nevyžaduje ani existenci příčinné souvislosti mezi prostředkem použitým k zaměření podnikatelské nebo profesionální činnosti na členský stát bydliště spotřebitele a uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem. Existence takové příčinné souvislosti však ukazuje na spojitost smlouvy s takovou činností (srov. výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci C-218/12). 15. Judikatura Soudního dvora dospěla též k závěru, že znění čl. 15 nařízení Brusel I neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku. Úlohou této úpravy je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou – oproti dřívější úpravě v čl. 13 Úmluvy o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, přijaté dne 27. 9. 1968 v Bruselu (srov. R 2/2021 a rozsudky Soudního dvora v něm citované). 16. V R 2/2021 Nejvyšší soud dále poukázal na závěry judikatury Soudního dvora, podle kterých pro účely aplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazn