23 Cdo 92/2026 — Nejvyšší soud

23 Cdo 92/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 92/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.92.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 92/2026-428 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČSOB Stavební spořitelna, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, Radlice, identifikační číslo osoby 49241397, zastoupené Mgr. Peterem Olejárem, advokátem se sídlem v Brně, Soběšická 821/151, proti J. K., zastoupené JUDr. Zuzanou Pechtorovou, advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, o zaplacení 530 606,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 68/2021, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2025, č. j. 27 Co 99/2024-389, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 4. 2024, č. j. 36 C 68/2021-346, zamítl návrh žalované ze dne 19. 2. 2024 na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2023, č. j. 36 C 68/2021-280. 2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, v němž popsala, v čem dle jejího názoru soud prvního stupně pochybil při doručování rozsudku k jejím rukám. Navrhla, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že vysloví neúčinnost doručení rozsudku soudu prvního stupně žalované, nebo aby věc vrátil odvolacímu soudu s pokynem, aby napravil vadu svého rozhodnutí, popřípadě aby usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti. 6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. V dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit (pro každý jednotlivý dovolací důvod), které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. obsahujícího čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát. Z dovolání tedy musí být zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe dovolacího osudu (příp. Ústavního soudu) se v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil při řešení konkrétní právní otázky, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (dosud judikaturně neřešená) má být dovolacím soudem vyřešena, která konkrétní (již opakovaně judikaturně řešená) otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována vzájemně rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má nyní při řešení konkrétní právní otázky odklonit (vyřešit ji nyní jinak). 10. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (příp. Ústavního soudu), pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4716/2017, a ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). 11. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího sodu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 12. Právní otázku, kterou má v souvislosti s tvrzenou neúčinností doručení rozsudku dovolací soud řešit, dovolatelka nezformulovala a nelze ji jednoznačně dovodit ani z obsahu dovolání. 13. Stejně tak dovolatelka v konkrétnosti nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. 14. Měla-li dovolatelka za to, že odvolací soud se svým postupem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Pro úplnost lze pak uvést, že argumentace dovolatelky o pochybeních soudu prvního stupně při doručování rozsudku se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na posouzení, zda soud prvního stupně při doručování rozsudku pochybil či nikoli, nýbrž uzavřel, že soud nemůže postupem podle § 50d o. s. ř. o vyslovení neúčinnosti doručení písemnosti řešit, zda rozhodnutí, kterým se u něho řízení končí, bylo řádně a účinně doručeno. Takové posouzení nečiní odesílající soud, nýbrž soud, který zkoumá opožděnost podaného opravného prostředku, nebo soud v řízení o výkon rozhodnutí. 16. K tomu pak lze doplnit, že tento závěr odvolacího soudu je v souladu s (odvolacím soudem citovanou) judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 17. Dovolací soud proto dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). 18. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí (žalovaná podala odvolání proti shora uvedenému rozsudku, o němž dosud nebylo rozhodnuto), bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 2. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu