23 Cdo 998/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 998/2024-724 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Glasspol, spol. s r. o., se sídlem v Kroměříži, Malý val 1541/45, identifikační číslo osoby 18559778, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3217/16, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené Mgr. Michalem Žibřidem, DiS, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o zaplacení 527 899,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 42/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 72 Co 214/2023-698, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 527 899,60 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené kupní ceny stavebního materiálu, který žalobkyně žalované dodala na základě její objednávky pro stavbu tunelu Lahovice – Slivenec. Žalovaná namítala zánik žalobou uplatněné pohledávky započtením s jejími pohledávkami za žalobkyní z titulu náhrady škody, která jí vznikla v důsledku dodání vadné litinové trubky žalobkyní zabudované žalovanou jako součást tunelového vodovodu (v záruční době došlo k prasknutí litinové trubky a únikům vody z ní), z titulu nároku na slevu z kupní ceny, z titulu úroků z prodlení s úhradou náhrady škody a slevy z kupní ceny. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2023, č. j. 7 C 42/2014-651, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 527 899,60 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni a států – ČR na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 (výroky pod body II a III). 3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil ve výrocích pod body I a III rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů činí 363 328,92 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). 4. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi stranami byla uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě dodala žalobkyně žalované sjednané zboží – stavební materiál vč. předmětné litinové trubky, avšak žalovaná kupní cenu za něj nezaplatila. Námitku započtení neměl za důvodnou, neboť nebylo prokázáno tvrzení o vadnosti litinové trubky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1146/2003 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz) uvedl, že záruční odpovědnost prodávajícího za vady je objektivní, a břemeno tvrzení a důkazní ohledně liberačních důvodů ze záruční odpovědnosti prodávajícího za vady by za normálních okolností nesl zásadně prodávající, tj. v daném případě, došlo-li k porušení stěny litinové trubky v záruční době, měla by právě žalobkyně prokázat svá tvrzení o existenci liberačních důvodů, tj. tvrzení, že příčinou perforace trubky byla nevhodná manipulace s ní při ukládání do lože, nikoliv vadnost materiálu, jak tvrdila žalovaná. Odvolací soud však zdůraznil, že po zjištění perforace litinové trubky účastnice jednaly a dohodly se, že si každá nechá vypracovat znalecký posudek k příčinám perforace, přičemž se vzájemně dohodly i na postupu prací pro zkoušení vzorku trubky. Žalovaná předala litinovou trubku znaleckému ústavu SVÚM a.s., podle kterého s vysokou pravděpodobností došlo k závadě na trubce z důvodu rozsáhlých ředin a slévárenských nedostatků trubky. Následně ji však nechala tímto ústavem zlikvidovat (trubku od ústavu i přes výzvy nevyžádala zpět, proto ústav nechal trubku zlikvidovat), čímž její další znalecké zkoumání znemožnila. Bez dalšího znaleckého zkoumání poškozené litinové trubky přitom nelze učinit jednoznačný závěr o možné příčině její perforace, což vyplynulo ze závěrů revizního znaleckého posudku ČVÚT – Kloknerova ústavu, který zčásti označil závěry posudku znaleckého ústavu SVÚM a.s. za chybné a dodal, že s ohledem na neexistenci předmětné trubky a z ní vyjmutých vzorků nelze s jistotou říci, zda vyvolala poškození vedoucí ke vzniku perforace trubky vada materiálu trubky, nebo nevhodná manipulace při ukládání této trubky do lože. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že bez existence předmětné trubky je důkazní pozice žalobkyně podstatným způsobem ztížena, přičemž v zájmu spravedlivého řešení nelze při hodnocení důkazů odhlédnout od skutečnosti, že uvedený stav má původ v jednání žalované. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu (správně jde o usnesení – poznámka Nejvyššího soudu) ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na https://nalus.usoud.cz), odvolací soud doplnil, že soudní praxe dospěla k závěru, že obecné pravidlo o rozložení důkazního břemene lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování standardního rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože ta objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí ve sporu. Nemodifikování pravidla o rozložení důkazního břemene by v konečném důsledku mohlo být v rozporu se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Vysvětlil, že ač byly tyto závěry formulovány v poměrech tzv. medicínských sporů, jsou při respektu k obecným principům spravedlivého procesu a k zásadě rovnosti zbraní v civilním řízení využitelné i v dané věci, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně opodstatňují závěr, že žalovaná likvidací předmětné litinové trubky zmařila provedení důkazu potřebného k jednoznačnému zjištění příčin její perforace. Podle odvolacího soudu tedy za dané situace odpovídá spravedlivému řešení, aby v projednávané věci bylo rozložení důkazního břemene modifikováno způsobem provedeným soudem prvního stupně, tj. že důkazní břemeno ohledně příčiny perforace předmětné trubky nese žalovaná. Žalovaná přitom neprokázala svá tvrzení o vadách materiálu trubky jako příčinách její perforace. Nadto dodal, že podle závěrů revizního znaleckého posudku (na základě prostudování posudku a složky SVÚM a. s.) je pravděpodobnější, že k perforaci trubky došlo vlivem elektrochemické koroze povrchu tvárné litiny po mechanickém poškození protikorozní ochrany (duplexní povlak) při ukládání trubky do lože, byť ovšem nelze zcela vyloučit i lokální vadu materiálu. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla zrušení napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, in eventum navrhla, změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalované a státu. 6. Žalovaná připomněla, že i odvolací soud potvrdil závěry judikatury (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 29 Odo 1146/2003), podle kterých je záruční odpovědnost za vady objektivní a prodávajícího tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně liberačních důvodů. Podle žalované se však odvolací soud následně odchýlil při závěru o „modifikaci procesní povinnosti břemene tvrzení a břemene důkazní(ho)“ od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 (i nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17), aplikoval-li nepřiléhavě závěr ohledně medicinského práva na obchodněprávní spor o odpovědnost za vady krytou zárukou za jakost, a přenesl-li na žalovanou důkazní břemeno ohledně prokázání jejího tvrzení o vadnosti materiálu trubky. Upozornila na rozdíly mezi tzv. medicínskými spory a posuzovaným případem v subjektech právního vztahu, kdy judikatura ohledně tzv. medicínských sporů dopadá na vztah mezi zdravotnickým zařízením a pacientem (kde je nerovné postavení subjektů, neboť pacient je slabší stranou), jehož titulem je zákonný nárok na náhradu škody, zatímco v projednávané věci jde o vztah dvou rovnocenných podnikatelských subjektů, jehož titulem je smluvní závazek záruky za jakost. 7. Z hlediska skutkového žalovaná ve vztahu k důkaznímu břemeni považuje za rozhodné, že žalobkyně byla přítomna prohlídce místa havárie potrubí i vyjmutí poškozené litinové trubky, a tedy mohla a měla (vědoma si svého závazku a s tím spojených procesních povinností) aktivně vystoupit a zahájit kroky k prokázání svých liberačních důvodů. Měla tak dostatečný prostor k zajištění procesně použitelných důkazů k prokázání liberačních důvodů. Žalovaná v této souvislosti v dovolání namítla, že k „otočení“ b