24 Cdo 169/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 169/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2024 Spisová značka:24 Cdo 169/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.169.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Určení otcovství Dotčené předpisy:§ 783 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 169/2024-182 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci navrhovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem v Svinařově, Hlavní 241, za účasti matky D. Č., a (domnělého) otce M. M., zastoupeného Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou, se sídlem v Moravském Krumlově, Nádražní 879, o určení otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 14 Nc 7025/2022, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2023, č. j. 28 Co 201/2023-138, takto: I. Dovolání otce se zamítá. II. Otec je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Luďka Voigta, advokáta. III. Ve vztahu mezi otcem a matkou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Zletilý navrhovatel se podaným návrhem domáhal určení otcovství vůči domnělému otci M. M. Zdůraznil, že se narodil z nedobrovolného pohlavního styku, a proto matka otce neuvedla v jeho rodném listě, ačkoliv biologického otce znala. V letech 1988-1989 probíhala řízení o určení otcovství (údajně) i proti domnělému otci, ale nebyl proveden test DNA a další průběh řízení matce nebyl oznámen. Navrhovatel podal návrh na určení otcovství v dospělém věku poté, co se sám dozvěděl o okolnostech svého početí a mimosoudní řešení věci v květnu 2020 zůstalo bezvýsledným. Navrhovatel považoval otázku otcovství pro sebe za velmi důležitou, neboť chtěl znát svůj původ. 2. Domnělý otec naproti tomu namítal, že uplynuly všechny zákonné popěrné lhůty, kdy navrhovatel nepožádal o jejich prominutí. Zároveň uplatnil námitku věci rozsouzené a navrhoval zastavení řízení. Při jednání dne 30. 11. 2022 uvedl, že mezi lety 1988 a 1992 probíhala řízení o určení otcovství vůči jiným mužům, sám vypovídal pouze jako svědek a rezolutně popřel jakýkoliv intimní vztah s matkou navrhovatele. Vyjádřil přesvědčení, že motivace navrhovatele je pouze materiální. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2023, č. j. 14 Nc 7025/2022-114, určil, že M. M., narozený dne XY, je otcem J. Č., narozeného dne XY, z matky D. Č., narozené dne XY (výrok I rozsudku). Současně bylo M. M. uloženo do 15 dnů od právní moci rozsudku uhradit státu náklady řízení za znalečné ve výši 13 300 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 (výrok II rozsudku) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 4. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně skutková zjištění, která primárně odvozoval z výsledků znaleckého zkoumání vypracovaného RNDr. Danielem Vaňkem dne 26. 1. 2023. Z něho pak zjistil, že na základě výsledků analýzy DNA znalec stanovil, že M. M., narozený dne XY, je biologickým otcem J. Č., narozeného dne XY, se statistickou pravděpodobností větší než 99,99 %. Nepřisvědčil naopak domnělému otci v tom, že dalšímu průběhu řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené, když v otázce určení otcovství k navrhovateli byla dříve zahájená řízení směřující navíc vůči jiným mužům (poté, co znalecké posudky vyloučily jejich otcovství) zastavena. Doplnil, že na rozdíl od žaloby na popření otcovství, není podání žaloby na určení otcovství svázáno jakoukoliv lhůtou. 5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě domnělým otcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení otcovství a o nákladech státu potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastníků a otci uložil nahradit náklady řízení navrhovateli v částce 6 534 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení, jejichž náhradu v částce 4 356 Kč uložil otci zaplatit k rukám navrhovatele (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. 6. V rovině právního posouzení odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně a k argumentaci dovolatele, že (ve světle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu a rovněž Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“) nebyly náležitě zohledněny jeho osobní a rodinné poměry, doplnil, že ESLP (v rozhodnutích, na něž odvolací soud v důvodech svého rozhodnutí konkrétněji poukázal) opakovaně konstatoval, že řízení týkající se určení nebo popření otcovství je součástí práva na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod , který zahrnuje důležité stránky osobní identity. Z práva na znalost vlastní identity vyplývá i právo znát své příbuzné, což v souhrnu tvoří nedílnou součást pojmu soukromý a rodinný život. Odvolací soud rovněž vycházel z další premisy artikulované ESLP, a to v podobě připomenutí nutnosti přesného vyvážení zájmů společnosti a jednotlivců (odkázal přitom na dále specifikovaná rozhodnutí ve věci Mikulič proti Chorvatsku a Odievre proti Francii). I ve věci Novotný proti České republice ESLP zopakoval, že řízení týkající se určení otcovství je součástí práva na soukromý život dle čl. 8 Úmluvy zahrnujícího důležité stránky osobní identity. Je obecně zapotřebí uvést do souladu biologickou realitu s právním stavem v oblasti určování otcovství. Obdobně podle odvolacího soudu na danou materii nazírá i Ústavní soud, potud jím bylo odkazováno na jeho nález ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 2845/17, kdy proti sobě stála práva (zletilého) dítěte na straně jedné a domnělého otce, na straně druhé. Soud ochrany ústavnosti uvedl, že obě strany mají právo na udržení právní jistoty, ale stejně tak mají právo mít najisto postavenu svoji vlastní identitu, jejíž nedílnou součástí je i fakt, kdo je koho rodičem a kdo je čím dítětem. Dle Ústavního soudu právo dítěte (stále slabší strany zasluhující více ochrany) znát své rodiče a své příbuzné, jak o to usiloval (zletilý) stěžovatel, je silnějším právem než právo domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA. Z těchto důvodů proto odvolací soud považoval právo navrhovatele na znalost své identity a z toho vyplývající právo znát své rodiče a příbuzné za právo silnější a hodné ochrany, oproti právu domnělého otce na ochranu jeho soukromého a rodinného života. Ze zákona ani z judikatury vyšších soudů podle odvolacího soudu nevyplývá, že by navrhovatel měl mít pouze právo na zjištění, kdo je jeho otcem, čehož se mu už dle odvolatele dostalo, a že by snad mělo být na domnělém otci, jak se poté zachová a zda bude s otcovstvím souhlasit. Domnělý otec oproti právu navrhovatele argumentuje ochranou své rodiny a svého majetku. Navrhovatel je dospělým člověkem, který není nijak na domnělém otci finančně závislý a je zcela pochopitelné a není nijak nepatřičné, že chce znát své rodiče, neboť tato otázka může být např. významná i z hlediska rodinné anamnézy apod. Odvolací soud dále odůvodnil i závislé nákladové výroky. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu [domnělý] otec napadl (patrně) v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla „spolehlivě zodpovězena“ otázka, jaké podmínky mají být splněny, aby zájmy domnělého biologického otce převážily nad zájmy (zletilého) dítěte v řízení o určení otcovství, pokud (citováno doslovně) „zájem dítěte dle na určení otcovství dle dřívějších závěrů soudů není dán absolutně a vždy“. Podrobněji je pak argumentováno nálezem Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 12845/17, podle něhož v řízení o určení otcovství proti sobě stojí práva dítěte a domnělého otce s tím, že obě strany mají právo na udržení právní jistoty, ale současně i právo mít jistotu o své identitě a toto právo v případě dítěte (jako) slabší strany má převážit nad právem domnělého otce nesouhlasit s provedením testu DNA. Soudy v projednávané věci přistupovaly k řešení zjištěných skutečností paušálně a nebyla věnována pozornost jeho specifikům. Bylo zvažováno jen právo navrhovatele znát svého biologického otce, které soudy nepřípustně nadřadily všem ostatním právům, „aniž by pro to existovala potřebná skutková zjištění“. Pozornost soudů má být přitom podle nálezu pléna Ústavního soudu sp.