24 Cdo 1761/2021 – Nejvyšší soud

24 Cdo 1761/2021-268 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pohřešovaného I. P., narozeného dne XY, naposledy trvale bytem v XY, naposledy fakticky bytem v XY, zastoupeného opatrovnicí D. S., narozenou dne XY, bytem v XY, adresa pro doručování XY, za účasti navrhovatelek L. P., narozené dne XY, bytem v XY, okres Prostějov, a I. P., narozené dne XY, bytem v XY, okres Prostějov, obou zastoupených JUDr. Danou Cetkovskou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Komenského č. 1586/23, o prohlášení za mrtvého, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 0 Nc 2002/2012, o dovolání navrhovatelek proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2021, č. j. 17 Co 309/2019-238, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2021, č. j. 17 Co 309/2019-238, se ve výroku I. v rozsahu, kterým byl změněn rozsudek soudu I. stupně v určení dne, který se pokládá za den smrti, a v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok II. soudu prvního stupně o nákladech řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 9. 2019, č. j. 0 Nc 2002/2012-196, ve výroku I. v rozsahu, kterým byl určen den, který se pokládá za den smrti, a ve výroku II. o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, č. j. 0 Nc 2002/2012-196, výrokem I. prohlásil za mrtvého I. P., narozeného dne XY v XY, a dnem, který se pokládá za datum úmrtí jmenovaného, určil den 9. 9. 2019. Výrokem II. rozhodl o nákladech řízení. Soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že podle policejního spisu se I. P. pohřešuje od 7. 8. 2011, kdy odjel od své matky na motorce do Slatinek údajně za účelem řešení dluhu, jeho další pohyb již nebyl zjištěn. Dne 15. 8. 2011 byl motocykl pohřešovaného nalezen odstavený na parkovišti v Brně – Vinohradech. Na motocyklu byly zajištěny biologické stopy, ze zkoumání nevyplývá, že by jej odstavil pohřešovaný. O jeho cestě do Brna vypovídá pouze poslední výskyt mobilu pohřešovaného. Pohřešovaný nebyl ode dne pohřešování kontrolován ani trestně stíhán orgány Policie ČR, nebylo zjištěno, že by opustil ČR, a dosud se neprokázalo, že by se stal obětí trestného činu. Pohřešovaný byl rozvedený, měl dvě děti, byl podnikatelem. Od doby pohřešování nepobíral sociální dávky, ani nebyl registrován na Úřadu práce, a ani z žádného jiného registru nevyplývá, že by byl v době pohřešování naživu. Jelikož navrhovatelky mají právní zájem na prohlášení za mrtvého, neboť jsou dcerami pohřešovaného, a uplynula stanovená lhůta sedmi let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva o pohřešovaném, že byl ještě naživu, shledal soud za splněné podmínky pro prohlášení za mrtvého. Zákonná lhůta sedmi let uplynula 31. 12. 2018. Navrhovatelky navrhovaly, aby byl pohřešovaný prohlášen za mrtvého ke dni 8. 8. 2011. Soud určil den, který se pokládá za den jeho smrti 9. 9. 2019, tj. den vyhlášení rozsudku. K odvolání navrhovatelek, které v odvolání brojily proti stanovenému dni, který se pokládá za datum úmrtí a požadovaly stanovení dne 7. 8. 2011, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 17 Co 309/2019-238, rozsudek soudu I. stupně změnil jen tak, že dnem, který se pokládá za den úmrtí, se určuje den 1. 1. 2019, jinak rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Z důvodu významné souvislosti obou částí výroku se odvolací soud zabýval i navrhovatelkami nenapadenou částí výroku o prohlášení pohřešovaného za mrtvého. Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že nenastaly žádné nové skutečnosti, z kterých by vyplývalo, že je pohřešovaný naživu. Navrhovatelky při jednání u odvolacího soudy vyslovily domněnku, že na internetu objevily článek o nalezení těla zavražděného muže, k jehož úmrtí mělo dojít před asi 15 lety, a že by se mohlo jednat o dotčeného pohřešovaného. Odvolací soud posléze ze zprávy Krajského ředitelství policie kraje Vysočina zjistil, že na základě porovnání DNA materiálu ani zubní karty se o dotčeného pohřešovaného nejedná. I po doplnění dokazování jsou splněny podmínky pro prohlášení pohřešovaného za mrtvého. Soudem I. stupně byl za den, který se pokládá za den smrti pohřešovaného určen den 9. 9. 2019, kdy byl vyhlášen rozsudek, k tomuto datu se však nevážou žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že se jedná o den, který by měl být určen jako den smrti. Podle odvolacího soudu je při stanovení dne smrti pohřešovaného zapotřebí vycházet ze 7leté ochranné doby. Počátkem této doby je poslední den roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že je pohřešovaná osoba naživu. Doba počala běžet dnem 31. 12. 2011 a uplynula 31. 12. 2018. K prohlášení za mrtvého tak mohlo dojít nejdříve po uplynutí 7leté doby, tj. 1. 1. 2019. O prohlášení pohřešovaného za mrtvého sice probíhalo řízení již za předchozí právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., které bylo zastaveno, ačkoli pokud by nenabyla účinnosti nová právní úprava (zákon č. 89/2012 Sb.), byly by podmínky splněny. Dřívější zahájení řízení však nelze zohlednit. Nová právní úprava jednoznačně stanoví ochrannou 7letou dobu, tudíž nemůže být určen den, který se pokládá za den smrti, den předcházející dni 1. 1. 2019. Na tom nemohou ničeho změnit ani navrhovatelkami tvrzené obtíže spojené se 7letou dobou (závazky postihující pozůstalost, kdy lze podle nich očekávat např. požadavky na doplacení úhrad zdravotního pojištění za několik let zpětně, a že životní pojištění pohřešovaného po nehrazení pojistného bylo pojišťovnou vypovězeno a že odkupné nebylo vyplaceno, protože platbu nemohla převzít oprávněná osoba). Soud nemá možnost tyto skutečnosti zohledňovat. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly navrhovatelky dovolání. Ačkoli předesílají, že napadají všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolací argumentace je patrné, že napadají jen tu výrokovou část, kterou byl určen konkrétní den, který se pokládá ze den smrti. K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání uvádějí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda soud rozhodující o prohlášení člověka za mrtvého, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, ale nebyl soudem za nezvěstného prohlášen, může určit den, který se pokládá za den jeho smrti i takový den, který předchází uplynutí 7leté ochranné doby. A pokud ano, táží se dovolatelky, jaká jsou kritéria pro určení dne, který se pokládá za den smrti. Uvádí, že je vysoce nepravděpodobné, že by pohřešovaný utekl do zahraničí, nýbrž že je naopak pravděpodobné, že se stal obětí trestného činu. Argumentují, že v zákoně je pouze stanovena povinnost, aby soud určil den, který se pokládá za den smrti, soudem dovozený zákaz ze zákona neplyne. Poukazují na ustanovení § 56 zákona č. 292/2013 Sb. Kdyby zákonodárce zamýšlel odvolacím soudem dovozené pravidlo pro určení data úmrtí, učinil by tak výslovně. Odkazují dále na odbornou literaturu, podle níž se u nezvěstných osob určí jako den úmrtí den, který se jeví jako nejpravděpodobnější, a že pravděpodobně půjde o den následující po dni, kdy byl člověk naposled viděn živ. Smyslem a účelem 7leté ochranné doby je dán dostatečnou míru jistoty, že člověk zemřel, ochrannou funkci však již postrádá závěr, že by po uplynutí této doby nemohl být den úmrtí určen zpětně k dřívějšímu datu. Datum smrti ke dni uplynutí ochranné doby by podle dovolatelek bylo možné akceptovat při absenci jakýchkoli skutečností, z nichž by vyplýval den úmrtí. Tak tomu však v projednávané věci podle dovolatelek není a akcentují, že pohřešovaný odjel jako podnikatel na schůzku související s dluhem a jeho motocykl měl být odstaven neznámou osobou, v čemž spatřují zřejmé okolnosti, že se stal obětí trestného činu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otáz